Odmítli zahodit roky zkušeností v práci s klienty a začali šít obleky na míru pod vlastní značkou O’black

Manželé Milan a Liliana Vuovi měli před pár lety na výběr. Buď změnit zaměření, které je bavilo, a zůstat v jedné z tehdy největších českých firem v oboru, nebo to zkusit sice na vlastní pěst, ale tak, jak se jim osvědčilo. A tak vznikla značka O’black, dnes sebevědomá firma s vlastním showroomem a úspěšným e-shopem.

Cesta začínající odchodem z firmy a založením vlastní značky až po současnost byla nelehká a plná výzev i vítězství. Spolu s Lilianou a Milanem jsme probrali to, čím je móda jako taková oslovuje, jaké byly jejich začátky s vlastní firmou, co je motivovalo k posunům dál a jak probíhalo zakládání jejich e-shopu a o něco později i kamenné prodejny v pražském Karlíně.

Milane, snil jste vždycky o práci v módě? Kdy a jak se to začalo projevovat?

Od malička jsem sportoval, hrál jsem fotbal a hokej. Přímo módě jako takové jsem neholdoval, ale sportovci k ní mají přece jen trochu blíž. I když většinou chodí v teplákách. (smích) Po škole jsem začal se sportovním oblečením, takže mě to provází celý život. Na chvíli jsem pracovně přestoupil do financí, kde lidi chodí v oblecích, košilích a kravatách. I když tehdy byla móda zase trošku jiná. A v Praze jsem se jí začal opět naplno věnovat.

Chtěl jsem zažít něco nového, získat zkušenosti a hlavně dospět

Jaké byly vaše začátky v Praze?

Z rodné Moravské Třebové jsem odjel ráno a ještě večer předtím jsem nevěděl, kde budu bydlet. Našel jsem si levné bydlení a začal jsem si hledat práci. Potřeboval jsem asi hlavně trochu dospět. Také jsem samozřejmě chtěl zažít něco nového a získat zkušenosti. Časem jsem nastoupil do firmy, která prodávala pánskou módu. Tam jsem se naučil pracovat s klienty, hlavně to, jakým stylem dělat tento byznys, aby to bylo vůči klientům přirozené a nenásilné. A tahle práce mě chytla.

V původní firmě jste ale dlouho nevydržel.

Náš tým konzultantů se rozpadl, protože se majitel bývalé firmy rozhodl změnit koncept  a otevřít síť prodejen. Museli jsme si s manželkou vybrat, jestli zůstat, starat se o prodejny a přestat dělat s naší klientelou, nebo jít jinam a pokračovat sice pod jinou značkou, ale podobným způsobem jako dosud. Rozhodli jsme se odejít a založili jsme O’black. 

Liliano, jaká byla vaše cesta k pánské módě?

Dostala jsem se k ní díky manželovi, se kterým jsem se seznámila přes kamarády během doby, kdy ještě pracoval v bývalé firmě. Já jsem tehdy dělala produkční a projektovou manažerku v jedné firmě. Hlavně organizace akcí, to bylo to moje. Pracovala jsem v tom už nějakou dobu. Baví mě i kultura, hrála jsem na housle, zpívala jsem. Poznala jsem Milana a jeho práci, která mě začala také zajímat. Díky mému zaměstnání v eventu jsem měla nějaké kontakty na potenciální klienty, které jsem mu předávala. Viděla jsem, že se mu daří a funguje to. A říkala jsem si, co to nezkusit taky. Jen zlehka, nad rámec mého hlavního zaměstnání. 

Inspirovali mě moji rodiče, kteří odjakživa podnikali na něčem svém

Ale to se brzy změnilo…

Rozjelo se to docela dobře a časem jsem to s vlastní prací přestala stíhat. Musela jsem se rozhodnout, jestli se chci dál zaměřovat na pořádání akcí nebo půjdu touto novou cestou. Hodně jsem se dívala i do budoucna, abych mohla dělat i něco dalšího, až jednou budeme mít rodinu. Jenomže když se koná nějaká akce, je kolem toho spousta práce a stresu, což bych s dítětem určitě nezvládala. Chtěla jsem si tedy v rámci pánské módy vybudovat nějakou klientelu a částečně ji pak třeba předat manželovi. Navíc moji rodiče odjakživa podnikali, což mě také inspirovalo. Hlavně to, že pracovali na něčem svém.

Nakonec jste se tedy dali dohromady i v rámci podnikání a vytvořili značku O’black. Jaké pro vás byly začátky? Nebáli jste se toho, že možná riskujete? 

Liliana: Báli jsme se toho hodně. Ale byli jsme tehdy trochu postaveni před hotovou věc ohledně změny zaměření bývalé firmy. Nám ta práce vyhovovala. Líbilo se nám, že jsme klienty znali a měli jsme s nimi nějaký vztah. Ostatně i sami zákazníci oceňovali to, že je známe, jezdíme za nimi… Dostala jsem několik nabídek přejít jinam, ale nikde to nefungovalo na tom principu, že celou schůzku uděláme sami včetně technické krejčovské části – naměření zákazníka. Ostatní firmy mají krejčovou nebo krejčího, který bere míry, ale detaily se zákazníkem řeší konzultant. 

My jsme chtěli pokračovat v tom, jak to umíme. A sami klienti nás vybízeli k osamostatnění se. Věděli jsme, že to budou mraky práce. Byli jsme si jistí ve schůzkách u zákazníků a službě samotné, ale byli jsme nepolíbení věcmi jako back office, účetnictví, marketing… Na druhou stranu jsme měli jistotu stálé klientely a toho, že nezačínáme od nuly. Takže jsme to riskli.

Co se vám tehdy honilo hlavou?

Milan: V té chvíli jsme si nebyli jistí, jestli do toho jít nebo ne, mně se upřímně vůbec nechtělo. Viděl jsem totiž na bývalém zaměstnavateli, že je to náročné: komunikace, reklamace, marketing a všechno okolo. Znamenalo to začít řešit všechno komplexně, od a až do zet. Šli jsme trochu do risku, ale řekli jsme si proč ne. Nějaké klienty jsme na sobě už navázané měli, první dva měsíce jsme prodávali vlastně jenom košile. Potom jsme ale zjistili, že to funguje – hlavně díky osobním vztahům, a tak jsme to rozvíjeli dál.

Riskli jsme to a udělali jsme pro to maximum

Obleky pro zákazníky jste nejdříve skladovali u sebe doma, až jste skoro neměli kde spát. Jak tehdy fungoval prodej? 

Milan: Domluvili jsme se s majitelem bývalé firmy, kde jsem strávil 2 roky na prodejně a 2 v terénu, že si klientelu rozdělíme. Většinu zákazníků jsem si totiž našel sám a některé jsem předal zpátky. Riskli jsme to a udělali jsme pro to maximum. Postupně jsme zákaznickou základnu rozšiřovali a dnes z 90 % fungujeme na doporučení. 

Jaké marketingové kanály jste používali ze začátku a které jste přidávali postupně?

Liliana: Marketing jsme zatím tolik nerozjeli. Zprvu jsme řešili jen sociální sítě, hlavně Facebook, aby nás lidi měli kde najít. Později jsme začali dělat i Instagram, aby klienti viděli fotky. Chtěli jsme zaujmout, aby si lidé chtěli na naše věci i sáhnout. Placenou reklamu jsme začali dělat až minulý rok, ale opravdu jen málo a nárazově. V dnešní době je marketing důležitý, ale pro nás je stále zásadnější osobní kontakt s klientem a budování vztahu. Často se nám stává, že na newsletter nebo příspěvky na sociální sítě naši klienti tolik nereagují, protože nejsou tolik na počítači nebo na telefonu. Více se nám osvědčilo jim sami zavolat nebo napsat smsku. Raději investujeme do tohoto než do jiné reklamy. Na druhou stranu je reklama důležitá pro nacházení nových zákazníků. Máme stále na čem pracovat.

Bylo pro vás otevření prodejny v Karlíně velkým zlomem? 

Liliana: Náš byt byl do té doby plný oblečení, jezdili k nám dopravci s hromadou košil, kalhot a obleků a doma jsme přeskakovali krabice. Manžel jezdil po klientech a já skončila doma za počítačem obklopená šanony s prací. V jeden moment jsem se přistihla, že je pět hodin večer a já stále sedím za počítačem v županu, protože jsem se do práce tak zažrala. Byl to pro nás další krok k prodejně, i když primárně za klienty jezdíme. Potřebovali jsme pracovní místo mimo domov, kde začínala být situace prostorově neúnosná. Potýkali jsme se i s problémem, kde se potkávat s těmi klienty, kteří třeba nebyli pražští nebo nechtěli, abychom hned jezdili k nim domů.

Co všechno jste při zařizování prodejny řešili?

Milan: Prodejnu jsme si museli trošku přizpůsobit. Oblečení je potřeba vyzkoušet v nějaké kabince, pro schůzku a měření jsme zase museli zajistit nějaký salonek, aby se zákazníci cítili dobře a měli pocit soukromí. Potřebovali jsme mít i místo na šicí stroje na dodatečné úpravy, na malou dílnu. K tomu ještě sklad a zázemí a tohle vše vměstnat do prostoru asi 55 metrů čtverečních. 

Liliana: Pomohla nám šikovná designerka, se kterou jsme řešili návrh. Chtěli jsme hezkou, reprezentativní prodejnu, ale sami bychom to asi nedokázali. Oříšek byl navrhnout nábytek a hlavně úložné prostory na věci, které jsme ještě neměli v ruce, ale plánovali jsme je zařadit do našeho sortimentu. Šlo o to si správně rozvrhnout rozměry, aby se vše pěkně vešlo. S prodejnou jsme spokojení, ale už teď chystáme obměny a vylepšení. 

Jaká byla vaše cesta k založení e-shopu?

Milan: E-shop jsme primárně zřizovali spíš jako web, hlavně abychom měli nějakou stránku s kontaktem a základními informacemi, protože košile na míru přes e-shop prodávat sice lze, ale dost složitě. Postupně jsme ale přidávali další doplňkové produkty a začali ho více využívat.

V druhém díle rozhovoru s Milanem a Lilianou, majiteli značky obleků na míru O’black, si můžete přečíst o jejich e-shopu na Shoptetu, přístupu k marketingu a mimo jiné také plánech do budoucna.

Navigace pro příspěvek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odesláním zprávy souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů