Jaroslav Kmenta patří k nejvýznamnějším českým investigativním novinářům. Jeho články dovedly k rezignaci řadu politiků v čele se Stanislavem Grossem nebo Vítem Bártou. Jeho knihy z českého podsvětí rozplétající vztahy Františka Mrázka nebo Radovana Krejčíře se staly bestsellery a dočkaly se i filmových zpracování.
Aby citlivé informace z jeho knih neunikaly ven, založil v roce 2005 vlastní vydavatelství JKM. To loni doplnil i svým e-shopem, který rozjel na Shoptetu. V našem rozhovoru jsme si povídali nejen o e-shopu, ale i o tom, kdy měl o sebe a svou rodinu největší strach, jak natáčel desku s Tomášem Klusem nebo jak se mu ozval slavný americký producent, který chce v Hollywoodu zfilmovat jeho příběh o českém špionovi.
V přednášce Příběh českého podsvětí jste řekl, že investigativní novinařina je spolu s válečným zpravodajstvím nejnebezpečnějším odvětvím. Kdy jste se v rámci své práce cítil nejvíc ohrožený na životě?
Obecně to jsou asi tři věci. Tou první byla moje zkušenost s válečným zpravodajstvím. Někdy v roce 1995 potřebovala redakce pomoct, protože měla málo zahraničních zpravodajů, tak jsem strávil 14 dní ve válce na Balkáně. Tam kolem vás létají střely a může se stát cokoliv. Uděláte jeden špatný krok nebo se blbě podíváte na někoho, kdo jde zrovna kolem, a je hotovo. Druhá hodně nebezpečná práce byla v Iráku. V roce 2001/2002 jsem tam jel třikrát, kvůli reportážím.
To bylo ještě za režimu Saddáma Husajna, že?
Přesně tak. Už jen přežít tu cestu tam byl takový malý zázrak… A třetím případem je rozkrývání velkých politických skandálů, jako to bylo například u Věcí veřejných. To zatřesete vládou a jedna část party jde velmi brzo od kormidla. Zničíte jim nejen politickou kariéru, ale i přístup k rozhodování o budoucích zakázkách a dost pravděpodobně taky k penězům. Tam nelítají desítky, ale stovky milionů, na které měli zálusk… V té velké kauze kolem Věcí veřejných tehdy nešlo o to, že by před vámi stál jeden politik, který se dostal do svízelné situace. Tenkrát šlo o to, že jsme svou novinářskou prací rozkryli špinavosti systému moci, ve kterém navíc hrála roli bezpečnostní agentura majitele Věcí veřejných. Tehdy jsem stál proti bezpečnostní agentuře, která pracovala pro vládní politiky a fungovala jako tajná služba. A ta využívala jakéhokoliv potenciálu, aby zamezila šíření informací… Tam jsem pak musel chránit nejen sebe, ale i svou rodinu. Bylo to hodně ošklivé. Do těch nebezpečných situací samozřejmě patří i to, když jdete konfrontovat nějakého ultrazločince, který je podezřelý z několika vražd. Sedíte s ním na schůzce a nevíte, kdy mu rupne v hlavě…
„Když se potápím do podsvětí a mapuju tam život lidí, kteří vraždí, vždycky mě to potom štve a frustruje,” řekl jste v podcastu Background ČT24. Přijde mi, že kdybyste se stal třeba fotbalovým trenérem, jak jste v mládí zvažoval, byl byste šťastnější.
Jenže mě tahle práce baví. Je to něco, co jsem si vysnil. Miloval jsem filmy jako Tři dny kondora nebo Všichni prezidentovi muži, kde je v hlavní roli investigativní žurnalistika. Od samého začátku své novinařiny jsem si říkal, že bych chtěl být vyšetřující novinář – a to se mi splnilo. Občas je to sice hodně nepříjemné, ale někdo to dělat musí. A já se rozhodl, že to budu já. Když to srovnám s jinými povoláními, vždycky dojdu k tomu, že člověka musí jeho práce bavit. Ať už jste pekař, tramvaják nebo popelář, musíte jít do tý práce s tím, že ji děláte rádi, nebo si k ní vybudujete vztah. Když se do ní každý den přemlouváte a pracujete jenom proto, že musíte, je to průšvih.
Při vaší práci potřebujete, aby s vámi lidi mluvili a svěřovali se vám. Jak moc je podle vás důležitý ten dobrácký výraz, který máte? V jednom médiu to doslava označili za vizáž dobromyslného medvídka.
Je pravda, že mám takovej medvídkovskej výraz. Naposledy mi to říkal majitel Seznamu Ivo Lukačovič, když jsem pro něj dělal podcast Prohnilí. Dokonce to dával na své sociální sítě. Že prý mám takovej medvídkovskej hlas. (smích) Takže nejen medvídkovskej výraz, ale i hlas. K dokonalosti medvěda mi snad chybí už jenom ochlupení. Ale zpátky k vaší otázce. Četl jsem článek, ve kterém nějaký psycholog říkal, že lidi se zaoblenou tváří budí u ostatních lidí větší důvěru. To může být i moje výhoda. Ale spíš si myslím, že to není tvarem obličeje, ale tím, jak se člověk chová a jak mluví. Myslím, že pro mou práci je nejdůležitější, že mám dar bavit se s lidmi a umět z nich dostat důležité informace.
V rozhovoru s Milošem Pokorným jste se označil za stárnoucího influencera. Řešili jste tehdy právě podcast Prohnilí. A nemluvil jste o téhle své roli zrovna nadšeně… Svět nových médií vás nebaví?
Já bych byl nejradši, kdybych mohl sedět jen v té své kukani a psát příběhy, které sbírám na schůzkách. Ale vím, že když se nebudu starat o sociální sítě a nepůjdu i cestou nových médií, tak za pár měsíců nebo let skončím v propadlišti dějin. Přichází nová doba a s ní i nový přenos informací k lidem. A to, že se dneska lidé naučili poslouchat knížky a poslouchat díky podcastům například i reportáže, je taky novinka, kterou prostě musíte reflektovat. Mně bude letos 54, už mi taky dělá problémy se v tom moderním světě s mobilem všechno naučit. Ale snažím se. A možná i díky svým dětem a skvělým kolegům, kteří mi vždycky poradí, se celkem držím.
Kdybyste ta nová média ignoroval, nejspíš by se ani ta vaše práce nedostala k tolika lidem.
Přesně tak. Kór teď v mém novém životě. „Nový život“ u mě nastal někdy v roce 2013, kdy jsem skončil v Mafře. Z ní jsem odešel na vlastní žádost, protože jsem nechtěl pracovat v médiu, které koupil oligarcha Andrej Babiš. Tehdy jsem se – takříkajíc – ocitl na ulici. Jako novinář jsem ztratil oporu velkého média a musel se naučit chovat v novém prostředí sám. Kromě toho, že píšu pro časopis Reportér, což je krásný a nezávislý projekt, ale rozhodně to není mainstream, jsem šel cestou knížek. To mi hrozně pomohlo. Když to vezmu tak, že novinařina je první noha mého života, knihy jsou druhá noha, o kterou se opírám. Obě tyhle činnosti mě naplňují, vydělávají mi a zároveň mě tak dělají naprosto svobodným.
Od roku 1999 jste vydal 16 knih. Je tou nejprodávanější trilogie Kmotr Mrázek?
To je opravdu vlajková loď mého nakladatelství. Dodnes se jí prodalo přes 150 tisíc kusů. Druhou knihou, která se blíží takové prodejnosti, je Boss Babiš. Jinak mám ale radost z toho, že všechny mé knihy jdou pořád na odbyt a skvěle se prodávají. U některých starších titulů musím jednou za rok udělat dotisk.
V té vaší knižní kariéře bylo velkým krokem to, když jste v roce 2005 založil vlastní nakladatelství JKM. Co bylo hlavním důvodem? Bál jste se úniku informací?
Do vydávání knih na vlastní triko jsem šel na doporučení mého tehdejšího šéfa v MfD. Abych měl pod kontrolou exkluzivní informace, které v knihách občas mívám… Aby „nelítaly“ u cizích lidí v cizích nakladatelstvích. Teprve později, asi po dvou až třech letech, jsem ocenil ještě ekonomický efekt, protože se mi vydávání mých knih začalo víc vyplácet. Takže to byl životní tah, ke kterému mě přivedla bezpečnost.
Dalším krokem na téhle cestě je prodávání přes vlastní e-shop, je to tak?
To je přesné. Spustili jsme ho loni na podzim a beru to jako velkou věc. Další předěl v mé samostatnosti, protože se tím zároveň trochu osamostatňuji co do prodeje knih. Přivedla mě k tomu covidová doba, kdy jsem pochopil, že se najednou klidně může stát i to, že se prodej knížek zastaví, protože si pro ně lidi nebudou moct přijít do knihkupectví. A co je jasné a přirozené, tahle doba taky částečně změnila nákupní chování lidí. Už zkrátka tak často nechodí do knihkupectví a víc nakupují online.
V čem vidíte hlavní výhody prodávání vlastních knížek na svém e-shopu?
E-shop vám zajišťuje přímý kontakt s lidmi a nabízí vám víc interakce. Lidé si knihy rádi koupí, protože vědí, že je mají přímo od vás. Není tam žádný prostředník, žádný distributor nebo knihkupectví. Jsem přesvědčen o tom, že spousta lidí si moji novinku koupí, protože mě chtějí přímo podpořit a nechat mi větší zisk, než který mám v běžném prodeji v kamenných knihkupectvích. Hrozně si toho cením. Jsem moc šťastný a děkuju své dceři, která do toho šla se mnou, že jsme tohle vytvořili i za pomoci Shoptetu, protože nám to hrozně zjednodušilo život. Kdybychom o e-shopu přemýšleli před deseti lety, měli bychom situaci ztíženou v tom, že bychom si museli vytvářet vlastní e-shopový projekt, vlastní zázemí… Kdežto tady máme něco hotového, fungujícího a skvělého.
Jak jste na Shoptet narazil?
Když jsem přemýšlel, jak udělat e-shop, procházel jsem weby různých umělců – Kryštofy, Tomáše Kluse a další. Koukal jsem, jak to mají pořešené. E-shop Tomáše mě bavil a právě u něj jsem poprvé narazil na Shoptet. Navíc mi ho doporučila i moje kamarádka Lucie Štruncová, neskutečně šikovná holčina, která vytváří umělecké předměty z polymeru a prorazila s tím i v zahraničí. Neprodává tedy jenom v Česku, ale po celém světě.
Takže vám e-shop pomáhala postavit?
Ano. Ukázala mi, jak se s ním dá lehce pracovat a jak kreativní to celé je. I díky tomuhle jednoduchému řešení to netrvalo dlouho. Myslím, že připravit celý e-shop bylo otázkou dvou měsíců. Tu hlavní práci odvedla právě Lucka a moje dcera Kateřina.
To je celý váš e-shopový tým?
Tým je tříčlenný. Moje dcera Kateřina všechno zastřešuje a řídí. V té hierarchii zastupuje mě, protože bych na to neměl čas. Zastává roli rozhodujícího elementu a schvaluje věci na základě toho, jak mě zná a jak bych komunikoval já. Dalším členem týmu je paní Iva, která se stará o odbavování objednávek. A Lucka je kreativní duše, vymýšlí úžasné věci. Například obal, který jsme nechali udělat na zakázku. Každý zákazník dostane knížku zabalenou v nádherném papíru s názvy mých knížek v červené nebo bílé barvě. Kromě hezkého balení je v každé zásilce ještě samolepka a kartička s mojí podobiznou, na které je napsané – Děkuju, že jste si koupili Kmentovku. Tohle pojmenování jsme začali používat na základě toho, jak mým knížkám říkali lidé. A že doporučuju číst tyhlety knihy s tlakoměrem v ruce. Fanoušci si pak na sociální sítě dělaj fotky s knížkami a tlakoměrem, že mě teda poslechli. (smích)
Je vidět, že osobní přístup je pro vás hodně důležitý.
Je. Osobní rovina je zásadní a chci si ji v e-shopu uchovat i do budoucna. Knížky mi leží ve skladech jedné velké firmy na okraji Prahy a nabídli mi možnost, že mi zásilky pro e-shop rovnou můžou odbavovat. Ale byl to takový ten tovární způsob – kdy knížku hoděj do klasického tvrdého obalu a o víc se nestaraj. Že by se s tím mazlili, balili do hezkého papíru a přidávali kartičky a samolepky, to ne. Ale já to chci zkrátka nechat v té osobní rovině, protože mí čtenáři si takový přístup zaslouží. Do knížek se podepisuju „s úctou Kmenta“ a to myslím opravdu od srdce. Každý, kdo si koupí moji knížku a tímhle způsobem mě podpoří, si zaslouží moji úctu. Tu úctu vyjadřuju i tím, že do toho jdu sice s vyššími náklady, ale můžu pak lidem poslat knížku s hezčím obalem, kartičkou a tak dále. Vracím jim to v tomhle srdečném poslání. Taky jsem nechal vyrobit 400 kmentovských perníčků s mojí podobiznou.
Tipuju, že takhle originální merchandise nemá žádný spisovatel. Akorát co vím, obecně merch nebývá zrovna výdělečný.
S tím ani nepočítám. Beru to spíš tak, že merch vám dělá značku. Neočekávám, že by mi vydělal velké peníze. Jako u těch perníčků, které jsem rozdal, ale nemám z toho nic. Stačí mi, když to lidem udělá radost a navíc to pomůže i brandu. Až vymyslím něco jiného, originálního, co bude mít potenciál vydělávat, nasměruju na to své ekonomicko-podnikatelské síly.
Tak uvidíme, jestli vznikne perníkářství Kmenta… Ještě poslední otázka k e-shopu – které funkcionality a doplňky na Shoptetu vám nejvíc pomáhají?
Skvělý je Shoptet Pay. A musím zmínit i senzační Přehledy prodejů. Jako doplňky využíváme Skladové zásoby. Celkově bych řekl, že Shoptet je platforma, která obyčejnému člověku umožní velmi rychle nastartovat podnikání.
Jste rád, že vám v podnikání pomáhá i vaše dcera?
Jsem za to šťastnej. Kromě práce na e-shopu působí v podstatě i jako moje asistentka, protože už na mě té administrativy bylo moc. Když máte 5 knížek, tak to jde, ale obhospodařovat jich 16 už není sranda. Tohle je asi sen každého otce, že se může spolehnout na někoho v rodině, kdo to po něm třeba jednou převezme. Nebo si pak třeba najme nějakého manažera, který se o to bude starat, ale bude vědět, jak to dělal ten jeho táta.
Přesně o tom jsem se bavila i v rozhovoru s Martinem Žufánkem. Vaše dcera jde ve vašich šlépějích taky co se týká novinařiny, ne?
Ano. Já mám dvě děti, teda dneska už jsou to dospěláci. Vojtovi je 30, Kačce 26. A tak nějak jsem si říkal, že by bylo krásný, kdyby aspoň jeden z nich psal nebo se věnoval novinařině. Vojta k tomu nikdy neinklinoval a šel si svojí cestou, ale dcera mě v tomhle ohledu velmi mile překvapila. Možná je to i tím, že ona byla hodně vnímavá a já to na ni přenesl jaksi automaticky. Když svou práci máte opravdu rád, sedáte si k ní doma v kanceláři i o sobotách a nedělích, takže pak s vámi žije prací i celá rodina. Mně se často stávalo, že jsem volný čas trávil v pracovně u počítače a psal knížky. Pamatuju si, jak za mnou jednou přišla dcera, to jí bylo asi deset, a zeptala se mě, co to dělám. Tak jsem jí všechno všechno popsal a nakonec ukázal hotovou knížku, která pak z té práce vzejde. Ona odešla a asi za 3 hodiny se vrátila. Přinesla sepnuté 4 stránky papíru – vytvořila titulku a napsala příběh o zavražděném ševci nebo něco takového, celé to doplnila obrázky. Když to četla, štěstím mi vyhrkly slzy. Bylo to nádherný. Najednou jsem v ní viděl, že má tendenci přemýšlet jako já, jako novinář nebo jako spisovatel. Ale nikdy jsem to nedělal tak, že bych ji k čemukoliv nutil. Říkal jsem si, že je to na jejím vývoji, a že to v sobě buď bude mít nebo ne. A ona v sobě má obrovský talent.
Vystudovala historicko-literární studia.
A teď si dělá magisterské studium na Filozofické fakultě, aby ten obor mohla případně i učit. Jednou jsem jí navrhl, jestli by si během těch studií nechtěla přivydělat nějakou korunu navíc, že by mohla udělat nějaký rozhovor pro Reportér. Udělala asi dva nebo tři a bylo vidět, že je extrémně dobrá. U jednoho rozhovoru jsem byl, asistoval jsem jí a úplně jsem viděl sebe. Ale ona nikdy nebude chtít jít cestou investigativní žurnalistiky, za což jsem ale rád, protože na to potřebujete mít ostřejší lokty.
Vaším oborem ale není jenom novinařina a knížky. Fušujete dokonce i do hudby – hostujete na desce Čaučesku Tomáše Kluse z roku 2021. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Bylo to takové dost hektické. A neplánované. S Tomášem jsme se potkali na jedné akci, vyjádřil mi velký obdiv a já jemu taky, protože ho mám rád. Jednoho dne se mi ozval s tím, že se chce vypořádat s politikou, kterou v sobě dost řešil. Připravoval album plné protest songů a poprosil mě, jestli bych neudělal kratičké faktografické povídání – abychom ještě víc spojili texty jeho písní s realitou. Během týdne jsem mu texty poslal a uzavřeli jsme to s tím, že si to on nebo jeho spolupracovníci narapují.
Rapování se ale nedařilo, neuspělo hned několik herců ani sám Tomáš Klus, tak se rozhodli povolat vás.
Je to tak. Asi po týdnu mi Tomáš zavolal s tím, že to nejde a nejlepší by bylo, kdybych to udělal já. Od rapování jsme ustoupili, já to jen načetl. Třásl jsem se strachy, ale řekl, že to zkusím, jen že mi musí říct, kdyby to bylo špatný. Jakmile jsme vešli do studia, z Tomáše se stal můj pucflek. (smích) To myslím v dobrém slova smyslu. On si hrozně moc přál, aby to takhle vzniklo, a dělal pro to všechno. Až dojemně se o mě staral. Když mě zavřeli do kukaně, já začal namlouvat a oni viděli, že to jde a že to funguje, Tomáš byl hrozně šťastnej a nosil mi vodu a občerstvení. Když jsme pak vyšli ze studia, ukázal mi návrh obálky, kde se psalo Tomáš Klus featuring Jaroslav Kmenta. Tak mu říkám: „Ty mě dáváš na obálku? Neblbni.“ Ale on mě odbyl s tím, že to tak chce a že spolu prostě budeme mít desku. (smích) Bylo to úžasný. Během mé novinářské kariéry se mi párkrát stalo, že jsem se dostal do situací, které bych si ani ve snu nepředstavil.
On to nebyl váš první hudební zářez. Už před 15 lety o vás zpívali Chinaski v písničce Slovní pyrotechnika směřující k Jirkovi Paroubkovi. Akorát se tedy vaše jméno rýmuje se slovem, které úplně nepotěší. Jsem za dementa, za všechno může Kmenta.
To jo. (smích) A ten příběh pak ještě pokračoval, když časopis Instinkt udělal k výročí kapely speciální promo. Vybrali deset písniček a ke každé udělali fotku, která nějak reflektuje obsah písničky. Za mnou přišli s motivem, že Kmentu honěj policajti. A ty policajty ztvárnili členové kapely. Kdo by si řekl, že budu někdy na jedný lodi s kapelou Chinaski. Občas prostě vzniknou zajímavý věci.
Daří se vám i ve filmovém světě. Na motivy vašich knih vznikly úspěšné filmy Příběh Kmotra a Gangster Ka. Dokonce se vám možná splní sen dostat se do Hollywoodu… Jak vypadá vaše spolupráce s americkým producentem Davidem Klawansem? Můžete o tom už mluvit?
Úplně ne. Jsem vázaný mlčenlivostí, ale něco říct můžu. David Klawans se mi ozval s tím, že se mu hrozně líbí příběh českého špiona Erwina van Haarlema, o kterém jsem napsal knížku. Chtěli ji zpracovat a udělat námět na film. Byl jsem z toho samozřejmě nadšenej. Tohle je navíc látka, která přesahuje hranice České republiky. A opravdu si myslím, že je natolik unikátní, že si zaslouží světové zpracování. Koupili ode mě práva a vzhledem k opci se mělo natáčet nejpozději do roku 2021. Ale bohužel covidová krize zamávala i s Hollywoodem. Studio Fox Searchlight Pictures, které to mělo dělat, koupila společnost Disney. Ta nastolila úplně jinou agendu, co by chtěla dělat… Ale Klawans se toho tématu nechtěl vzdát, takže navázal spolupráci s americkým Netflixem. Přebookovali práva, takže doufám a pořád tak nějak věřím tomu, že to nakonec dotáhneme do zdárného konce a že tenhle úžasný příběh zfilmují. Ale je to běh na dlouhou trať.
Jak se k vám Klawans dostal? Vaše knížka přece vyšla jenom v češtině a na českém trhu.
To ano, ale svět se posouvá a internet je mocnej. Tahle kauza špiona se v roce 1988 řešila v reálných podmínkách ve Velké Británii, kdy našeho špiona zatkli. V britských médiích vyšly články o záhadném špionovi, u kterého se neznalo ani jeho pravé jméno. Jen to, že využíval totožnost Holanďana Erwina van Haarlema. David Klawans je známý tím, že je to nejen producent, ale i hledač námětů. Stál například za projektem Argo, což je film s Benem Affleckem, který dostal Oscara. I v tomhle snímku se objevuje téma tajných služeb a on chtěl najít další podobně zajímavý příběh. Klawans se na tuhle oblast specializuje a jednou se dostal k britským článkům z roku 1988. Když pátral po dalších informacích a zadal do vyhledávače Erwin van Haarlem, vyskočila mu stránka nějakého Kmenty a jeho knížky o českém špionovi… Pomocí základního překladače si nechal přeložit pár mých článků, které jsem o tomhle tématu napsal, a rozhodl se mě oslovit.
Jak jste reagoval, když vám došel e-mail od slavného amerického producenta?
Myslel jsem, že si ze mě dělaj legraci kolegové, tak jsem to nechal být. Ale po týdnu jsem si řekl, že to radši prozkoumám. Znovu jsem se na to podíval a došlo mi, že je to asi fakt jeho adresa, tak jsem mu odepsal. Okamžitě měl o ten příběh velký zájem. Já jsem chtěl shodou okolností v té době vydat knížku v angličtině, takže jsem měl anglický rukopis. To bylo pro Klawanse samozřejmě skvělý. Takže jsem mu ho zabalil, poslal do Los Angeles a on mi asi po čtrnácti dnech napsal, že za mnou posílá spolupracovníka, který se mnou dojedná podmínky. A že to hned chtěj.
Tenhle váš sen se možná paradoxně splní díky největší chybě vašeho života – tak sám označujete své angažmá v bulvárním deníku Super. Kdybyste tam tehdy nebyl, nevycestoval byste do Bagdádu a dál to můžete dopovídat sám…
Rád. A máte pravdu, je to neskutečné. Celé to začalo tím, že jsem kolem roku 2000 rozplétal zákulisí války v Iráku. A někdy v té době jsem k tomuto tématu dělal rozhovor s iráckým konzulem, který tehdy působil v Praze na ambasádě. Jenže po roce 2001 se z něj vyklubal špion a americká média o něm začala psát jako o pražské spojce atentátníka Mohameda Atty, který pilotoval jedno z letadel při teroristickém útoku na USA. Irácký konzul už byl mezitím vyhoštěn z Prahy a já se za ním rozhodl vydat do Iráku, abych s ním pořídil exkluzivní rozhovor. Tohle všechno jsem si mohl dovolit i díky tomu, že jsem v té době pracoval v deníku Super a ten mi na tuhle riskantní cestu dal čas a peníze. Takže všechno zlé je k něčemu dobré. To, že jsem tehdy udělal chybu a šel na chvíli pracovat do bulváru, mi vlastně otevřelo netušenou cestu k životní kauze. Když rozhovor s iráckým špionem vyšel v novinách, šel okolo trafiky podplukovník Václav Jelínek alias Erwin van Haarlem, a zaujal ho titulek – Kmenta píše o iráckém špionovi. Sám tehdy hledal někoho, komu by svůj životní příběh vypověděl. A tak nakonec díky téhle náhodě kontaktoval mě. Celý můj novinářský život je vlastně neuvěřitelná série náhod, které já neřídím. Ale zkrátka tou cestou pak jdu. Jak říkal jeden moudrý myslitel – v životě není důležitý cíl, ale cesta, po které jdete. A tím já se řídím. Když píšu články a knížky, nezajímá mě, jaký z toho bude zisk nebo úspěch. Důležité je pro mě to, že mě to baví.
Probíral jste se spoustou děsivých věcí, mafiánů a kauz. Věříte pořád, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?
Věřím. Kdybych tomu nevěřil, tak se z toho zblázním. Nemohl bych dělat tu práci a v podstatě ani pořádně žít. Nebo bych byl hrozně frustrovanej. Když budete žít jen v tom, že je to tady všechno hrozné a zkorumpované, nemůžete být šťastná. Prostě nasáváte blbou náladu ve společnosti do sebe, a pak se z vás stává taková černá mlhovina… A to není řešení. Takže já si snažím uchovat takový ten pozitivní přístup ke světu. I když to tak z mých textů a knížek nevypadá, mám rád humor. A dost často se odreagovávám kulturou – kinem, divadlem nebo turistikou. Žiju vlastně úplně obyčejný život.
Napsat komentář