Lihovar Žufánek oslavil 20. narozeniny a přestože dnes patří k největším českým lovebrandům a jeho láhve potkáte i v těch nejlepších barech v Singapuru nebo Austrálii, začátky měl hodně krušné. Dvanáct let se rodina Žufánkových pohybovala na hranici bytí a nebytí.
„Od samého začátku jsme vsadili na to, že nesmíme nic pokazit. Že nesmíme uhnout z nastaveného cíle. A to i ve chvíli, kdy bylo fakt špatné období. Takže jsme opravdu poctivě 12 let doufali, že se něco změní,“ vzpomíná dnes Martin Žufánek.
Zlom přišel v roce 2012 s metanolovou aférou, při které zemřelo 50 lidí a desítky dalších vyvázly s vážně poškozeným zdravím. Celá naše společnost si tehdy uvědomila, že metanol může zabíjet a že by neměla alkohol kupovat od neznámého zdroje. Právě tahle tragédie pomohla slušným lihovarům včetně Žufánka.
Dnes nemá Žufánkova slivovice v Česku konkurenci, absint je považovaný za jeden z nejlepších na světě a limitované edice ginu se na e-shopu vyprodávají během pár minut. Mimochodem když si Martin Žufánek zapomněl odložit jednu láhev limitky OMFG, kterou v roce 2014 prodával za 420 Kč, nezbylo mu nic jiného, než si ji od jednoho zákazníka koupit nazpátek za 35 000 Kč. „Na jednu stranu jsem byl nas*ný, ale na druhou jsem měl radost, jak si za pár let naše značka dokázala vydobýt takové postavení a jak naše produkty získávají na ceně,“ říká. Víc už v našem rozhovoru.
Prvních 12 let se váš rodinný lihovar pohyboval na hranici bytí a nebytí. Tehdy jste řešil, jestli si můžete koupit boty za pár stovek. Jak to vaši značku ovlivnilo? Když člověk uspěje na první dobrou, je to přeci jen jiné, než když si to musí vybojovat.
My jsme od samého začátku vsadili na to, že nesmíme nic pokazit. Že nesmíme uhnout z nastaveného cíle. A to i ve chvíli, kdy bylo fakt špatné období a člověk zvažoval, jestli opravdu místo přírodních destilátů radši nevyrábět nějaké řezané destiláty nebo sprostoty typu tuzemák. Ale já jsem v tomhle takový skaut a dá se říct, že to má v povaze celá rodina. Samotného mě hodně ovlivnila tvorba Jaroslava Foglara a Rychlých šípů, jsem docela velký dobroser a nemám rád, když se něco “zkracuje” a nedělá se to pořádně. Takže jsme opravdu poctivě 12 let doufali, že se něco změní. Kdybychom během té doby z nedočkavosti, jak na sebe firma nevydělává, začali dělat nějaké nesmysly, jsem přesvědčený, že by nás to semlelo a že by si na nás dneska nikdo nevzpomněl. Kdybychom si po pár letech výroby slivovice řekli – tyjo, tohle se nedaří, pojďme udělat láhev za sedmdesát korun, pojďme toho sekat kamiony, tak bychom dneska byli v řiti.
Ale vy jste prostě vydrželi.
A v tom to celé bylo. Ale měli jsme to jednodušší v tom, že naše firma je jen rodinná a nemuseli jsme živit desítky zaměstnanců nebo mít úvěry. Takže jsme pořád drželi a říkali si, že se to jednou zlomit musí. A nakonec se to zlomilo.
Zlom přišel až s metanolovou aférou. Jak si myslíte, že by to s vaší značkou dopadlo, kdyby se nestala? Pohybovat se na hranici bytí a nebytí nejde vydržet věčně.
Ten zlom byl vážně obrovský, protože byl celospolečenský, celorepublikový. Nebýt metanolové aféry, tak si tu dneska nejspíš ani nepovídáme. Tehdy si všichni uvědomili, že methanol a alkohol pocházející z jakéhokoliv zdroje, o kterém vůbec nic nevíte, vás může zabít. To není, jako když si koupíte špatný burčák, po kterém se akorát víte co. U alkoholu si zkrátka musíte hlídat, kdo ho vyrobil.
A to tehdy nikdo neřešil.
Přesně tak. Lidi na to nebyli zvyklí a nechtěli kupovat láhev za 500 Kč. Kdybyste před deseti lety kterémukoliv výrobci českého alkoholu řekla, že budou zákazníci kupovat český gin OMFG za 1 000 Kč půllitrovou láhev, tak by se smál, až by se za břicho popadal. Je to prostě neuvěřitelné. Podobná věc se stala zhruba před dvaceti lety v Rakousku s víny. Pár podvodníků přidávalo do vín nemrznoucí směs a byl z toho obrovský průser, který málem zničil celé rakouské vinařství. Na celý rok udělali lockdown výroby vína, přišla velká očista a dnes všichni vychvalují rakouské ryzlinky i vlašáky. Někdy je prostě potřeba velký průšvih, aby se všechno vyčistilo.
V začátcích firmy jste se ujal role obchoďáka a objížděl bary. Sám ale říkáte, že jste introvert. Asi to pro vás muselo být náročné.
Zcela upřímně to pro mě bylo to nejhorší. My jsme hodně introvertní firma, i z toho důvodu si třeba nedokážeme představit, že bychom tu dělali nějaké exkurze nebo návštěvy. Já jsem na začátku trpěl jako kůň. Nedokázal jsem mluvit, zadrhával se, klopil zrak – takové ty klasické příznaky. Ale když si řeknete, že musíte, tak prostě musíte. Jinak bychom neprodali ani láhev. Mí bráchové jsou na tom ještě hůř, proto je dodneška málokdo zná. Nemají žádné mediální výstupy, co se týká časopisů nebo rozhovorů, nám to prostě nedělá dobře.
Takže to na vás prostě zbylo?
Role jsme si rozdělili tak nějak přirozeně. Prostřední brácha šel do expedice, nejmladší zase do pálenice a na mě zůstal prodej, marketing a všechno ostatní. Ale naštěstí jsem se už za těch 20 let trochu obrnil a nedělá mi to takový problém jako na začátku.
Kdybyste si mohl vybrat jakoukoliv osobu na světě – s kým byste si sedl ke stolu a ochutnal váš absint?
S Van Goghem a Hemingwayem.
Myslíte, že Hemingway byl na absint?
On byl extrémní absintový chlastometr a v podstatě vymyslel jeden absintový koktejl, Death in the Afternoon. Ten spočívá v tom, že Hemingwayovi přišlo líto ředit kvalitní absint obyčejnou vodou, takže ho začal ředit šampaňským. I Van Gogh hodně pil absint, podobně jako Rimbaud a spousta prokletých básníků. Ale u těhle dvou bych fakt chtěl vidět jejich výrazy, kdyby se napili našeho absintu.
Od začátku bylo vaší strategií dostat se do nejlepších barů a restaurací. Na který bar ve svém portfoliu jste nejvíc “pyšný”?
Jsem hrdý na všechny a jsem fakt rád, že se nám v České republice povedlo dostat skoro do každého baru. To nám dlouhou dobu záviděli všichni výrobci alkoholu. Ale my jsme od samého začátku cíleně vynechali prodej přes supermarkety. Nikdy jsem nechtěl, aby o naší láhvi rozhodovalo to, jestli je nebo není v akci. Než ji nabízet se slevou, to bych ji radši vypil. Řekli jsme si, že kvalitní produkt je záležitostí barů. Když přijdete do baru a objednáte si koktejl, nikdy vám ho nenamíchají z tuzemáku, nikdy nepoužijí špatnou surovinu. Bary jsou výkladní skříní alkoholu a dřív nebývaly moc zásobené českým alkoholem. Našla jste tam svatý základ typu becherovka a další 2, 3 alkoholy. Víc nic. Navíc v pražských barech bylo před 20 lety nemyslitelné, abyste si v nich objednala slivovici. Ta měla stigma vesnického driáku, který pijí dědové. Všichni by si o vás mysleli, že jste prostá holka z vesnice. Jsme moc rádi, že se nám tenhle předsudek povedlo zvrátit. A bez legrace – to, co jsme na českém trhu dokázali udělat s ovocnými pálenkami, nemá obdoby a nepovedlo se to žádnému jinému výrobci ovocných pálenek. Ani těm, kteří jsou tu víc jak 100 let.
Když jste se svou maminkou vyjel do Singapuru a ona tam v baru uviděla vaši láhev, rozplakala se. Musí to být zvláštní, vidět na druhém konci světa něco, co jste vyrobili. Jaké pocity míváte v těhle chvílích vy?
Někdo by si mohl myslet, že už jsem si na to zvykl, ale i mě to pořád emočně rajcuje. A pořád je to šokující. Pocházíme z vesnice o 800 obyvatelích, sídlíme kousek od slovenských hranic, což je z pohledu většiny republiky na konci světa, a na trhu jsme v uvozovkách jenom 20 let. Když si vezmete, co jedna taková rodina za tak krátkou dobu dokázala… A je to všechno jenom díky tomu, že nejsme kreténi a že jsme za těch 20 let opravdu nikdy neustoupili z naší cesty a kvality. Sám nejsem příznivce toho, aby se výrobce čehokoliv snažil zavděčit všem. Nemám rád, když výrobci říkají, že chtějí mít z každého člověka svého zákazníka.
Přitom to dělá naprostá většina výrobců.
A to je podle mě jedna z největších chyb. Vezměte si třeba Apple. Tam si nekoupíte telefon od 2 do 50 000 Kč jako to bývá u Androidů. Je to výrobce, u kterého se automaticky počítá s tím, že má kvalitní, ale drahé produkty. Taky je to dneska jediný výrobce, který na prodeji telefonů vydělává. Je to jednoduché – nesmíte uhnout z vašeho cíle. Celé to říkám proto, protože nás by nikdy nenapadlo dělat pět druhů slivovice, jako to dělají ostatní firmy. My máme jednu jedinou slivovici a přes to nejede vlak. Kdybychom prodávali slivovici za 109, 209, 309, 409 a 509 Kč, zákazník by z toho byl akorát zmatený. Takže za mě – nedělat varianty, mít jednu špičkovou kvalitu a nedrobit ji pro všechny zákazníky. To je něco, na co si teď po strašně dlouhé době přicházejí i ostatní výrobci.
E-shop máte na doméně lepsinalada. Jak vás to napadlo?
Tohle asi málokdo ví, ale dávno před naším e-shopem jsme měli e-shop Goodmood, na kterém jsme prodávali české absinty do Ameriky. Tehdy jsme ještě nedestilovali svůj vlastní. Pak jsme ale tenhle e-shop zrušili a udělali místo něj e-shop pro české zákazníky. Řekli jsme si, že přeložíme název původního amerického e-shopu a uděláme dobrá nálada. Bratr ale přišel s tím, že dobrá nálada nestačí a že budeme dělat lepší náladu.
Na Shoptet jste přešli z vlastního řešení. Proč?
Vlastní řešení jsme měli dlouho, zhruba 10 let. A kdybychom žili v normálním státě, ve kterém se desetkrát ročně nemění podmínky, co se týká zákonů, vydrželo by nám nejspíš i dýl. Ale je tu strašný chaos a nepořádek. Nikdy nevíte, co přijde. Jako když jsme se loni 31. 12. ze dne na den dozvěděli, jaká bude spotřební daň. Prostředí je tu tak strašně nestabilní, že jsme na našem řešení museli pořád něco doprogramovávat. A asi sama tušíte, jak to chodí s programátory. Zadáte jim požadavek a oni vám řeknou, že to bude za měsíc, za dva. Stojí to pak spoustu času, nervů a peněz… Dodneška si vzpomínám, jak nám na přelomu listopadu a prosince 2017 pod náporem zákazníků úplně zkolaboval e-shop. Navíc neuměl zásadní věci typu nastavení a hlídání skladových zásob.
To musel být problém hlavně při prodeji limitek, ne?
Přesně tak. Když šlo do prodeje OMFG, musel jsem u toho fyzicky sedět, počítat objednávky, a když jsem viděl, že je vyprodáno, ručně to utnout. V tu chvíli jsem si řekl – ok, tak na tohle kašlu. Hned jsem se začal pídit po krabicovém řešení. Měl jsem plno práce a chtěl starost o e-shop přenechat někomu, kdo se tím živí.
Migraci jste stihli za 3 dny, což je slušný výkon. Zvládl jste to sám nebo vám někdo pomáhal?
Nene, všechno jsem to přenášel já. Naštěstí nemáme moc produktů, je jich kolem padesáti. Takže jsem předělal a ořezal fotky, vymyslel nové popisky a samozřejmě pošéfoval i takové věci jako redirekty, abychom zachovali strukturu adres. Přesun byl tak neuvěřitelně hladký a plynulý, že nám objednávky od prvního týdne slušně rostly a dnes jsme na trojnásobku toho, co jsme dělali na vlastním řešení.
Co myslíte, že v téhle souvislosti udělalo nejvíc?
Asi průchod košíkem, který je teď pro zákazníka daleko jednodušší. Všechno je to o pohodlnosti – lidi jsou dneska tak pohodlné bestie, že to, co jim nenaservírujete na 2, 3 kliky, nechtějí. A pomáhají i takové funkce jako je třeba hlídací pes, díky kterému zákazníci nemusí kontrolovat, jestli něco je nebo není skladem.
Jak se vám se Shoptetem pracuje?
Velice dobře. Od té doby, co máme Shoptet, nemusím nic řešit. Všechno je automatizované, takže se jen párkrát denně podívám do administrace. Lidem chodí automatické potvrzení objednávky, automatické e-maily o tom, že se zboží připravuje i expeduje. Všechno funguje přesně tak, jak má. Právě proto jsme přešli a proto jsme tak spokojení.
Z vaší firmy jste vybudovali lovebrand, což se povede málokomu. Navíc 20 let je v téhle disciplíně krátký čas. Co byly hlavní důvody toho, že se vám to povedlo?
Hlavním důvodem bylo to, že jsme neuhnuli z naší cesty. A co bylo taky zásadní, že prvních deset let jsem každou naši láhev do barů a restaurací doručil já. Čtyři dny v týdnu jsem jezdil Fordem Transit po republice a všechno rozvážel. V gastrozařízeních jsem byl v podstatě nonstop. Když máte osobní vztah s barmanem, je to úplně jiné, než když tam přijde nějaký obchodník s tabulkou a řeší jen, co byste měli objednat. Tohohle obchodníka za měsíc vyhodí, místo něj pak dorazí jiný a takhle se to točí pořád dokola. Když pak do baru přijde zákazník a řekne: Něco mi nalijte, nalijí mu naši slivovici a rovnou mu řeknou i všechno o nás, protože znají celý příběh, který za tím stojí. A to je u toho alkoholu esenciální – zákazník se rád dozví, kdo ho vyrobil, odkud je, kde má sady… I tohle bylo součástí toho, že se z naší značky stal lovebrand a že se dnes na alko serverech prodávají naše láhve za tak neuvěřitelné částky.
Devadesát procent vaší produkce jsou slivovice a hruškovice. Díky nim se, jak říkáte, můžete věnovat svým “úchylárnám”. Na kterou limitku jste nejvíc hrdý?
Tyjo, to je těžká otázka. Všechny limitky jsou extrémně zábavné, jinak bych je nedělal. Nedokážu říct, na kterou jsem nejvíc hrdý, ale hodně rád jsem třeba za naši první oskerušovici, kterou jsme představili před dvěma lety z naší panenské úrody. Zákazníci neměli problém utratit za půllitrovou láhev 6 tisíc Kč a vyprodala se během chvíle. To je neuvěřitelné, protože když dodnes přijedete na Moravu, koupíte tu litr slivovice bez dokladu za 300 Kč a oskeruši třeba za 900 Kč. V podstatě každá limitka, kterou vyrobíme, mě překvapí a mám z ní fakt velkou radost.
Zaujala mě historka s limitkou OMFG 2014, kdy vám v archivu zbyly jen dvě láhve, ale protože jste tři bratři, potřeboval jste tři. A tak jste ji sehnal přes inzerát za 35 tisíc. Jaký to byl pocit, kupovat si takhle draze nazpátek vlastní láhev?
Mně se to děje docela pravidelně. Nechci, abych zněl jako kretén, ale dělám to hlavně pro lidi a když vydáme nějakou limitku, tak prostě prodávám, prodávám a najednou zjistím, že jsem si pro sebe zapomněl něco odložit. A to byl i případ OMFG 2014, kdy jsem zjistil, že mám už jen dvě láhve. Na Twitteru mi někdo nabídl, že mi prodá OMFG 2014 a 2015, tak jsem je koupil nazpátky za 35 000 Kč. Na jednou stranu jsem byl nas*aný, protože jsem je tomu člověku tehdy prodal za 420 Kč. Ale na druhou stranu jsem měl radost, jak si za pár let naše značka dokázala vydobýt takové postavení a jak naše produkty získávají na ceně. A to se zcela upřímně zatím nepovedlo žádné jiné české značce alkoholu. Co si budeme povídat, nikdo nechce kupovat třicetiletou becherovku za 30 tisíc korun a kupovat 6 let starý gin za desítky tisíc je dost neuvěřitelné. To mi dělá fakt velkou radost, ale ne, když to kupuju já. (smích)
Napsat komentář