Zatímco většina kapel si během covidové pandemie udělala nedobrovolnou dovolenou, Mňága a Žďorp vzala situaci jako šanci vyzkoušet a zažít něco nového. Místo zrušených koncertů odjela dvě online turné. Vystoupení na střeše hotelu Apollo sledovalo 130 000 lidí.
Při první online šňůře fanoušci kapele dobrovolným vstupným přispěli přes 680 tisíc Kč. Na druhé turné už Mňága lístky prodávala na svém e-shopu, který běží na Shoptetu. A vybrala skoro dvojnásobek. Nejen o tom jsme se pobavili se zpěvákem Petrem Fialou, basákem Petrem „Nekym“ Nekužou a kytaristou Martinem Knorem. Podívejte se také na první část rozhovoru, kde mluví o tom, jaký zábavný merch na e-shopu prodávají.
Když přišla korona, byl to pro spoustu lidí nejen z hudební branže šok. Najednou nemohli pracovat. Jak jste se v téhle situaci cítili?
Petr: Jako ve sci-fi filmu. Naštěstí jsme hned na začátku objevili možnost streamování, takže jsme mohli vpodstatě hned, po deseti dnech, odehrát a odvysílat první stream. Pak už jsme se nezastavili.
Neky: Prevít covid v nás zanechal pochybnosti a otázky, co bude dál. Bude to ještě někdy jako dřív? Náš bubeník uvažoval, že půjde do práce, saxofonista Tibík chodil na brigády. Třetí neznámá síla zvenčí mohla ukončit život všem kapelám světa a nic by s tím nešlo udělat. Ale teď už je život zase hezkej a máme zpátky svou milovanou práci.
Během pandemie jste odehráli dvě online turné. Při tom prvním vám fanoušci na dobrovolném vstupném přispěli přes 680 tisíc Kč. To je sice super, ale přeci jen to asi nepokrylo všechny vaše životní náklady.
Petr: Něco jsme vydělali streamováním a jinak jsme žili z úspor. Dostali jsme i nějakou podporu od státu. Ono s těma streamama bylo hodně práce pro všechny, furt se učit další a další písničky. Vzali jsme to jako pravidelnou sobotní zábavu pro nás a fanoušky, to bylo to hlavní. A udržet kapelu pohromadě a v chodu.
Jedním z vrcholů turné byl koncert na střeše hotelu ve Valašském Meziříčí, který vidělo 130 000 lidí. Do druhé série streamů jste zase zapojili spoustu hostů. Vystoupili jste s Meky Žbirkou, Karlem Plíhalem, Tomášem Hanákem, Lukášem Pavláskem, režisérem Petrem Zelenkou, Jaromírem Nohavicou… Bylo to opravdu pestré.
Neky: A taky obohacující, sledovat zblízka ty slavné hudebníky, jak pracují. Jací jsou doopravdy uvnitř, jaké mají rituály, slabůstky… A bylo sice náročné se každý víkend připravovat na premiéru nového pořadu, ale výsledek předčil umělecké očekávání. Za všechny umělce vyberu jednoho… Miro Žbirku, byla to pro mě čest a radost si s ním zahrát a popovídat. Velký zážitek.
Petr: S Mekym jsme hráli v 19. patře brněnského věžáku. Za nájem jsme nemuseli platit nic, protože majitelé rádi podpořili náš úlet. Když jsem tam Mekyho přivedl, byl opravdu ohromen velikostí štábu, počtem kamer, ajťackýma stolama plnýma kompů a monitorů. Takže to byl mix punku, adrenalinu a zároveň to bylo víc profi než v České televizi, amen. S každým jsme zahráli společně několik jeho a několik našich písniček. Všechno jsme se naučili, v pátek se zkoušelo s hostama, v sobotu odpoledne generálka, komplet jsme všechno přehráli bez zastavování a v osm večer naostro. Docela šichta a ke konci už jsme byli rádi, že je konec, ale stálo to za to. Absolutely!
Korona vám vlastně dala šanci zažít spoustu věcí, které byste jinak nezažili.
Petr: Rozhodně. A bylo to skvělý! My jsme se opravdu při každém streamu královsky bavili.
V rámci nouzového stavu jste se dočkali i své akustické premiéry.
Petr: Nabízelo se to už dlouho, ale nebýt korony, asi bychom se do toho vůbec nepustili.
Dokonce jste pak tenhle živák vydali na dvojalbu, takže soudím, že jste si to užili.
Petr: Všichni jsme byli tak trochu pos*aní. Přeci jen to bylo poprvé. Třicet let ti za zádama mlátí bubeník a zleva zprava řvou kytary, ale najednou je klídek a všechno je slyšet. Nemusel jsem furt jen řvát a tlačit na pilu, ty písničky jsem si prožil o dost víc osobně. Hospoda Přístav, kde koncert proběhl, je navíc hned vedle autobusáku, u kterého jsem jako desetiletej kluk bydlel. Hlavou mi letěla hromada věcí a jednou z nich bylo, že jsem fakt rád, že jsem prožil život vyprávěním příběhů do mikrofonu s touhle kapelou.
Na druhé online turné jste prodávali lístky přes svůj e-shop. S výdělkem za regulérní šňůru se to ale asi srovnat nedá?
Petr: Prodali jsme vstupenky za 1 100 000 Kč, ale náklady byly vysoké. Každopádně díky předprodeji jsme hned na startu byli na nule, takže jsme ve výsledku i něco vydělali. A jsme velice vděční lidem, kteří si vstupenky koupili a pochopili, že normálně pokračujeme v práci. Všichni, kteří na streamech pracovali, byli zaplaceni – technici, zvukaři, osvětlovači, fotografové a tak, z čehož jsme měli taky radost. Že i oni můžou pracovat za honorář.
Online permanentky a lístky na koncerty nejsou úplně tradiční e-shopové zboží. Pokud se nepletu, používali jste nějaký speciální doplněk?
Martin: Naštěstí jsme v nabídce Shoptetu našli doplněk Digitální produkty, který nám umožnil nejen rozesílat kódy. Měli jsme díky němu navíc i online přehled o objednávkách vstupenek a platbách za ně. Takže když se ozval zákazník, že mu kód nepřišel, věděli jsme hned, jestli platba proběhla a mohli mu znovu přidělený kód poslat. Taky jsme to občas těsně před streamem nebo v jeho průběhu dělali. Součástí doplňku byl taky generátor PDF souborů, který do námi vytvořené šablony doplnil požadovaný text, jedinečný kód vstupenky nebo třeba softwarové licence. Pro nás perfektní řešení.
Martine, ty v kapele zastáváš post technického guru. Jak se ti se Shoptetem pracuje?
Martin: Já a technický guru? To spíš mezi slepými jednooký král. (smích) Shoptet je, pokud můžu soudit, v pohodě. Samozřejmě je důležité se do něj trochu ponořit, projet si různá menu a volby, aby si člověk zvykl na to, kde co najde a jak to funguje. I pak si občas říkám: „Sakryš, to jsem někde viděl. Někde to tam je, ale kde?“ V takovém případě většinou dostatečně pomůže nápověda a pokud by byl problém, vím, že má Shoptet technickou podporu. Tu jsem ale nikdy nemusel použít, takže ani nevím, jak dobře funguje. Samozřejmě bych třeba ve vzhledu e-shopu občas udělal něco maličko jinak, ale to je dané použitou šablonou a vytvářet si svou, nebo zasahovat do stávajícího kódu, na to si netroufám. Ale vím, že ta možnost tu je, což je fajn.
Jsou některé Shoptet funkcionality, které rád využíváš a oblíbil sis je?
Martin: Pro mě je Shoptet jedna velká funkcionalita, která funguje bez problému a já to považuju za malý zázrak. (smích) Líbí se mi třeba, že u příznaku Novinka nebo Akce jde naprogramovat časový interval zobrazení, takže na to člověk už pak nemusí myslet. My ale nejsme klasický e-shop, takže využíváme jen malou část funkcionalit Shoptetu. Velcí internetoví prodejci by jistě ocenili vychytávky ve skladovém hospodářství, různé doplňky a podobně.
Přijde mi, že jste se jako kapela nikdy nebáli riskovat, což dokazuje i váš odchod od vydavatelství a vydávání desek pod vaším vydavatelstvím Surikata records. Tyhle kroky někdy vyjdou, jindy ne. Čím jste si kdy nejvíc nabili hubu?
Petr: Nikdy jsem nepočítal s tím, že by něco nevyšlo. Soustředil jsem se jenom na vítězství a cestu k němu. Samozřejmě občas něco nevyšlo. Některá deska se třeba přes všechnu snahu tak úplně nepovedla. Ale asi největší pohromu jsem zažil se svou druhou sólovkou, respektive se šňůrou k ní, kdy na koncerty skoro nikdo nepřišel, vykradli nám auto a poslední dvě hraní jsme radši zrušili.
Historie vaší kapely je opravdu pestrá. Jedním z největších úletů bylo natáčení alba Made in China jak jinak než v Číně…
Petr: Bezpochyby. Celá naše akce Čína byla ohromným zážitkem! Bylo to hektické až až, každý den byl nabitý událostmi k prasknutí. Zapomněli jsme doma klávesy, já si zvrtnul kotník, občas měl někdo hnačku nebo nechal mikinu v letadle… Taky to samozřejmě bylo hodně o práci – koncerty, studio, přelety, moc jsme toho nenaspali. Ale kdo by taky spal, když je zrovna v Číně?! (smích) Odměna byla sladká – výborný ohlas na naše vystoupení na festivalech, nekonečné vykecávání s čínskými fanoušky, kteří si hned do mobilů stahovali naše písničky. A deska se taky docela povedla, myslím… Užili jsme si jinou kulturu a dozvěděli se toho světě a o sobě zase trochu víc.
Co se týká úletů, nezůstalo zdaleka jenom u Číny… Kdo je u vás touhle zásobárnou nápadů?
Petr: Zásobárna se nachází v mojí hlavě. V kapele mám partu kámošů, kteří je umí doladit, doplnit, rozvinout a podpořit. Bez toho by to nešlo. Jeden magor s bujnou fantazií je na kapelu tak akorát.
Před pěti lety jste koncertovali na Ukrajině, jak na to vzpomínáte?
Petr: Vzpomínám na to moc rád, protože to bylo setkání s příjemnými a báječnými lidmi. Skromnými a obyčejnými. Část kapely letěla do Kyjeva letadlem, část dodávkou s aparaturou, takže jsme všichni kousek tý země poznali. Hráli jsme na náměstí ve městě Slavutyč, kde jsme i bydleli. Koncert byl součástí malého cestovatelského festiválku.
Neky: Produkce, koncert a všechno kolem bylo v pořádku, lidé na Ukrajině žijí skromně, ale jsou milí a starali se o nás dobře.
A v mezičase jste se jeli mrknout do černobylské elektrárny.
Neky: Popravdě se mi tam moc nechtělo. Ta katastrofa mě kdysi mentálně zasáhla a měl jsem z té oblasti respekt, skoro až strach. Ale byli jsme ujištěni, že nehrozí žádné nebezpečí, tak se jelo. Nakonec to byl takový bizarní výlet. Ještě teď si vzpomínám na podivné rekvizity všude kolem, industriální hluk z továrny, autobusy z dávných dob pro návštěvníky oblasti, různé obří měřiče radioaktivity podobné rámům jako na letišti… Akorát to bylo tak padesát let staré a budilo to spíš úsměv. Neměli jsme jistotu, že to vůbec funguje.
Petr: Viděli jsme taky sarkofág a z druhého patra správní budovy sledovali, jak za plotem pracovníci elektrárny pořád sanují hořící palivo, které bude hořet ještě asi 70 let.
Neky: Připadal jsem si tam jako v nějakém postapokalyptickém sci-fi. Nesmělo se na nic sahat, venku zase nikam sedat, jen se dívat a mít nějaké pocity… Ale ve výsledku to bylo zajímavé. Děsivé a poučné. My se v té naší krásné zemi bez ostnatých drátů a diktatury máme moc dobře.
Když si dneska člověk pustí váš klip Architekti vlastní zkázy natočený v Pripjati, městě duchů 3 kilometry od Černobylu, tak z něj v kontextu dnešní doby mrazí ještě víc. Jak vnímáte to, co se teď děje na Ukrajině?
Petr: Vnímám to jako nespravedlivou válku, kdy je na jedné straně nenažraný agresor a na druhé straně svobodná země, která se nechce nechat zotročit.
Neky: Ukrajině musíme pomoct, existuje jenom jeden národ… člověk. Naše kapela i jednotlivci pomáháme. Jak koncertem, tak i dopravou matek s dětmi z postižených oblastí, zařizováním ubytování a dalším. Bereme to jako jasnou věc. Teď je potřeba probudit empatii, humánnost a udělat správnou věc, dobrý skutek… Pro nás je to maličkost, ale pro lidi, co utíkají před bombami, je to obrovská pomoc.
Mňága za svou existenci prošla celkem velkou proměnou. Posmutnělé písničky vystřídaly o dost pozitivnější. Říkám si, jaká bude nová deska – vzhledem k tomu, co se za poslední dva roky semlelo. Ale ona ta proměna proběhla hlavně v tvojí hlavě, viď Petře?
Petr: Vzhledem k tomu, že jsem téměř výhradním textařem, tak je to opravdu o mojí hlavě. A ta už se nechce nechat zahnat do žádnýho temnýho kouta. I když je to teda opravdu děs běs, co se v poslední době děje… Ale neztrácím naději, že se zase všechno uklidní.
Napsat komentář