Master Vietnam: V chudé části severního Vietnamu chceme postavit českou školu

Značka Master Vietnam vznikla, aby finančně podpořila projekty Česko-vietnamského vzdělávacího institutu. S jejími zakladateli Nguyenem Tungem a Lucií Pštrosovou jsme si povídali například o vztahu české a vietnamské komunity nebo o záměru otevřít školu v odlehlé oblasti Vietnamu. Proč právě českou?

Děti z chudých rodin ve Vietnamu místo chození do školy často reálně končí u tvrdé práce na poli. Jejich šanci na lepší život dnes můžete jednoduše podpořit – koupí výborného čaje, kávy nebo jiných produktů z Vietnamu, ať už přímo na e-shopu Master Vietnam nebo v jeho showroomu. O ambiciózním plánu na podporu vzdělání jsme s Lucií a Nguyenem mluvili v našem rozhovoru, který se točil také okolo různých témat spojujících Čechy a Vietnamce, vietnamského přístupu ke konkurenci, ale i okolo osobnější roviny.

Pobočky Česko-vietnamského vzdělávacího institutu jsou v Praze a v Hanoji. Pomáháte tedy Vietnamcům na straně Česka nebo v určitých částech Vietnamu? 

Nguyen Tung: Naše prvotní aktivity byly hlavně v Česku, a jak v této oblasti nabíráme zkušenosti, chceme to spojit i s Vietnamem. Jde to ruku v ruce. Lucka žila 5 let ve Vietnamu a já jako banánová generace, která se tady narodila, jsem tam byl pětkrát.

Přiblížíte těm, kteří toto označení neznají, co je vlastně banánová generace?

Nguyen: Říká se tak dětem asijského původu, které se narodily jinde. Tento pojem můžeme z historického hlediska dohledat pro čínskou komunitu v Americe. V Česku to média převzala a tady se tím myslí hlavně Vietnamci narození a žijící v Česku, kteří už smýšlí víc česky. Jejich mateřský jazyk je většinou čeština a vietnamsky se často učí až jako další jazyk. Banánová generace je vlastně přirovnání, kdy banán je navenek žlutý, ale uvnitř bílý. 

Hlavním projektem vaší neziskové organizace je vybudování české školy v odlehlé oblasti severního Vietnamu. Proč právě zde?

Lucie Pštrosová: V horských oblastech a na vesnicích obecně jsou ve srovnání s městy velké ekonomické a sociální rozdíly. V horách žije velké množství menšin, které nemají stejné postavení ve společnosti jako normální Vietnamci. Nefunguje žádný sociální systém, stát jim třeba pomůže tak, že postaví školu, zajistí personál, ale tím to končí. Místní školy se musí spoléhat na pomoc jedinců a dobrovolníků, ať už vietnamských a nebo z mezinárodních neziskových organizací. Ty školu dlouhodobě podporují dodáním školních potřeb, financí nebo třeba i teplých obědů. Ale to nestačí.

Jaký je tam tedy hlavní problém?

Lucie: Spočívá v tom, že děti nejsou motivovány k tomu, aby studovaly a školu dodělaly, protože mají za to, že stejně skončí na poli. Přitom to tak nemusí být, osobně znám lidi, kteří pocházejí z etnik a dotáhli to na vysokou školu. Měli podporu nějakého jedince nebo neziskové organizace. Ti studenti si toho strašně vážili a byli cílevědomí a studovali víc než někdo, komu je vzdělání poskytnuto normálně. I nadaný mladý člověk se těžko prosadí a musí pracovat 20 hodin denně, aby uživil rodinu, kterou má často celou na starost.

Zmínili jste teplé obědy jako motivaci chození do školy. Proč to nakonec nezafungovalo?

Nguyen: Jedna velká nadace zajistila obědy a svačiny, protože na to etnika nemají prostředky, takže se děti ve škole najedly. Ale už podvědomě věděly, že i když dostanou zdarma najíst a něco se naučí, tak pak stejně půjdou prodávat suvenýry turistům nebo zůstanou na poli. Motivace vzdělání je tam nízká a oni potřebují nějakou inspiraci, nějaké vzory. 

„Některé děti u mě ve Vietnamu poprvé viděly kartáček na zuby.“

Lucie: Děti ve velmi odlehlých částech třeba nemají ani základy hygieny. Přivezli jsme tam mýdla, kartáčky a pasty na zuby, aby to ty děti mohly vůbec používat, některé tyto věci viděly poprvé v životě. V hodně odlehlých oblastech bych to přirovnala k našemu středověku. Dřevěné domy s hliněnou podlahou, jejich středobod tvoří ohniště, kde se vaří a je to i zdroj tepla. Děti často ani nemají zimní boty, bundy, kalhoty a všechno dodávají právě neziskové organizace. Málokdy se stane, že se někomu povede se dostat do města. Protože třeba střední školy jsou daleko a rodiče nemají na to, aby ty děti vozili nebo dali na internát, a už vůbec ne do hlavního města na nějakou lepší školu. Zažila jsem, že si žáci na svačinu do školy přinesly pytlík se studenou rýží, protože prostě nic jiného neměli. Rodina může mít měsíční příjem 250 až 500 korun podle toho, co dělají. Zbytek si vypěstují sami. 

Funguje tam víc nadací, které se snaží pomoct a tuto situaci zlepšit? Je ve společnosti snaha tyto problémy řešit? 

Lucie: Existují francouzské a americké organizace, to je dáno i historicky, Vietnam byl sto let kolonií Francie a také zde byla americká válka. Ve Vietnamu existují různé pomocné spolky, ale každý se zaměřuje na něco jiného. Na sirotky, na válečné veterány nebo třeba australská na děti bez domova a oběti obchodu s bílým masem. Největší podpora, ať už sociální nebo ekonomická a podobně, pochází z neziskovek. 

„Vietnamci během covidu ukázali, že Česko berou jako svůj druhý domov a že tady umí také pomáhat.“

Jakou spojitost má česká a vietnamská komunita?

Nguyen: Tyto dvě kultury jsou si docela blízké, i když se to nezdá, protože je každá na jiném konci světa. Ale všichni tady už známe nějakého svého vietnamského kamaráda, večerkáře… Žijí tu Vietnamci, kteří jsou, řekněme, nějak integrovaní, mají určité ekonomické zabezpečení a v krizi ukázali, že tuhle zemi berou jako svůj druhý domov a že tady umí také pomáhat. Měli jsme třeba projekt Vietnamci pomáhají, udělali jsme platformu a v rámci covidu jsme se dostali do všech médií, zmiňoval se o ní i Forbes. Nebo třeba kolega bloger dělal projekt Srdce pro IZS, kdy tisíce večerek dávaly záchranným složkám občerstvení zdarma, také jsme propojovali vietnamské podnikatele a lidi s českou stranou, která to potřebovala. Teď chceme pomoc zase hodně cílit do Vietnamu.

Spoustě lidí aktivity jako Srdce pro IZS, šití roušek nebo Vietnamci pomáhají obecně pozitivně ovlivnilo vnímání Vietnamců tady v Česku. Jaký na to máte názor ze svého úhlu pohledu?

Nguyen: Zlepšuje se to hlavně ve městech. Máme už 5 let ještě další projekt, taky u vás na Shoptetu. Jmenuje se Sapa Trip a provázíme po Sapě, vietnamském obchodním a dnes už i gastronomickém a kulturním centru. Prošlo si ji s námi přes 5 000 lidí. Zpětná vazba je hodně pozitivní, na druhou stranu se pořád setkáváme s předsudky. Někteří se nás stále ptají na to stejné, například kde v Sapě najdou čtyři pruhy Adidas. (smích) My jim vysvětlujeme, že jsou dobří i špatní lidi a je jedno, jestli jde o Čecha nebo Vietnamce. Těch 5 nebo 10 % Vietnamců, kteří zde vyvíjeli nelegální činnosti, nechali stín na celé naší komunitě. Na jeho odčinění tvrdě pracujeme.

„Psy nejíme. Černý humor moc neznáme.“

Co vám přijde jako nejvíc absurdní, co si Češi myslí o zdejší vietnamské komunitě, a přitom to tak vůbec není?

Lucie: Asi jak se říká, že si máte dát pozor na psa, do Sapy bez psa. Kultura se vyvíjí a je to dáno i tradicemi, které vycházejí z čínské kultury. Číňané jsou v tomto mnohem horší a dokážou sníst úplně všechno. (smích) Nemusíte se bát, že vám v Sapě prodají psí maso, protože není „čisté“ a protože je ve skutečnosti dražší než vepřové.

Nguyen: Je to černý humor, který Vietnamci moc neznají. My psy opravdu nejíme a máme je jako ochránce domova a mazlíčky. 

Jak se Vietnamci, kteří ve své zemi žijí celý život, dívají na české Vietnamce?

Nguyen: Co Vietnamec v zahraničí, to se pro ně rovná bohatý. Proto si často přejí jít pracovat do ciziny. Myslí si, že tady automaticky zbohatnou a že budou posílat peníze své rodině, aby ji uživili. Mají za to, že to tu máme lehký, což není pravda. (smích) Rodiče často práci obětují všechen čas, já jsem třeba nezažil, že bych s nimi někdy jako dítě jel na dovolenou. 

A jak ti čeští posuzují svou původní domovinu?

Nguyen: Naopak Vietnamci, co žijí tady, si myslí, že jsou tam pořád zaostalí. Přitom ekonomika je jinde. Z Vietnamu odešli v poválečné době třeba ještě jako děti a vybavují si ty chatrče. Pořád si myslí, že je to tam myšlenkově dozadu. Když se tam ale vracím dnes, tak vidím změny, technologie jdou vpřed. I když existuje velký rozdíl mezi bohatými a chudými. Zámožní hrozně bohatnou, ještě víc než tady. Hodně se to tam hýbe vlivem konkurenceschopnosti. 

Konkurence je velké téma. Jak se to třeba projevuje?

Mladí Vietnamci jsou tam hodně houževnatí. Otevřete kavárnu nebo jiný koncept a do měsíce už máte vedle sebe konkurenci. Tak musíte zase tvořit. A tady už jsou spíš takoví konzervativnější a nechtějí tolik zkoušet něco nového. Vždycky to musí otestovat nějaký Vietnamec, aby ho okopírovali. Ta večerka je pro ně nejlepší, protože už to dělá každý Vietnamec a dlouho. Kdysi to bylo osvědčené na tržnicích, až si někdo řekl, jdu do kamenného obchodu, naučil to bratrance, jiný ho zas okopíroval a tak dál. (smích) 

Proč byste rádi, aby ve Vietnamu vznikla právě česká škola?  

Nguyen: Všechno tam musí být za podpory státu a podle zákonů školství, ale rádi bychom to doplnili třeba právě o češtinu, aby byla jako možnost dalšího cizího jazyka. Máme podporu různých českých škol, které by rády školu ve Vietnamu podpořily napojením, žáci by spolu mohli nějakým způsobem komunikovat. Přiváděli bychom tam rádi české turisty, aby se seznámili s Vietnamci a Vietnamci s Čechy, víc je poznali a získali motivaci dostat stipendium třeba do Česka. 

Lucie: Bylo by také dobré zařadit předměty, které nejsou ve vietnamském školství vyučovány nebo na ně není brán zřetel, třeba udržitelnost a ochrana životního prostředí. Etnika a lidi v horách mají jiné starosti a nepřemýšlí nad tím, kam co vyhodit, jak nakládat s odpadem a podobně. Ve Vietnamu obecně chce hodně lidí mít věci hned teď a vydělat hned. I když dělají všechno pro rodinu, tak nepřemýšlí nad tím, jaký to bude mít efekt do budoucna. Chtějí zisk a efekt v tu chvíli. Ve Vietnamu se může stále vyučovat marxismus a leninismus. Sexuální výchova je tabu. To jsou témata, která by dětem pomohla. Dívky z minorit by se nemusely ve 14 letech stávat nevěstami, mít v 15 první dítě. Přitom je to nezákonné, jenže vláda nemá páku na to, jak to hlídat. 

„Věříme, že nezůstane u jedné školy.“

Škola je taky taková investice do budoucna. V čem jim pomůže prakticky?

Nguyen: Chtěli bychom jim trochu otevřít pohled na svět za hranice a ukázat jim, jak to vnímají tady v Česku, třeba právě i jejich vrstevníci. Že možnosti jsou při vzdělání větší než se vrátit zpátky na pole nebo prodávat ty suvenýry. Rádi bychom jim dodali inspiraci, aby šli do města, na nějakou vysokou školu, dostat stipendium v zahraničí. Chceme pomoci zažehnout malé ohýnky a postupně jich zapalovat co nejvíc. Věříme, že nezůstane u jedné školy.

E-shop Master Vietnam má podpořit postavení první české školy. Jak vznikl tento nápad?

Nguyen: Víme, že všude je potřeba nejdříve vzdělání, ať podnikáte nebo studujete, a tak jsme chtěli začít u něj. S Luckou jsme přemýšleli, jak podpořit vznik školy a hledali jsme cesty. Rozhodl jsem si převzít jednu neziskovku a přejmenovali jsme ji na Česko-vietnamský vzdělávací institut. Mám zkušenosti v rámci různých projektů a firem, a tak jsem věděl, že naše organizace potřebuje nějaký finanční cash-flow. Pro projekt Sapa Trip se nám osvědčil Shoptet, tak jsme tam udělali i pro Master Vietnam nový e-shop. V neziskových organizacích děláme už hodně dlouho, ale vždycky jsme to nějakých pět, šest let dotovali sami z vlastních financí. Až teď nově jsme získali nějaké dotace na projekty, ale z dlouhodobého hlediska, aby ta organizace byla živá a mohla fungovat, tak potřebuje nějaký produkt a služby.

Podle čeho jste vybrali jeho název? 

Nguyen: Sapa Trip nešlo moc použít, protože tam lidi vnímají, že kupují exkurzi do Sapy. Potřebovali jsme značku, která bude všeobecná, a zalíbilo se nám Master Vietnam. To může být Master Tea, Master Coffee, Master Mango, v podstatě všechno, co je z Vietnamu zajímavé, takové bohatství zemědělského Vietnamu. Naším cílem je ukázat, že odtud jsou kvalitní potraviny, ne jen ty levné věci. 

Kromě čaje jsme se ještě spojili s kamarádem, který dováží vietnamskou kávu a praží to přímo v Česku, aby se udržela kvalita a nebyla tam žádná chemie. Teď náš sortiment rozšiřujeme o rýžová brčka a bambusové produkty.

Vaše produkty mají kromě toho, že jsou výborné, také další přidané hodnoty. Jaké?

Lucie: Nákupem u nás podpoříte aktivity naší neziskové organizace. Produkty navíc odebíráme pouze od malých farmářů a pěstitelů, a tak pomůžete i jim samotným a jejich rodinám. Také si díky tomu můžeme dohlédnout na kvalitu produktů, můžeme vznést požadavky ohledně pěstování a podobně. Nejlepší čajové lístky a nejlepší zrnka kávy schovají právě pro nás a my je pak můžeme nabídnout. Unikátnost našich čajů spočívá v tom, že jsou čerstvé, ze zajímavých oblastí nebo ze starých čajovníkových stromů. A to se jinde v Sapě koupit nedá, jen u nás. 

„Svou vietnamskou babičku jsem poprvé viděl v 16 letech.“

Jezdíte pravidelně do Vietnamu?

Lucie: Já jsem se vrátila před rokem, žila jsem tam celkem pět let. 

Nguyen: Je paradox, že já jsem ve Vietnamu byl pětkrát v životě. Naposledy jsem tam jel na návštěvu před propuknutím pandemie. Ve Vietnamu jsem se narodil a žil jsem tam asi rok, zpět jsem se vrátil až po patnácti letech. To jsem poznal svou rodinu, poprvé jsem viděl vlastní babičku a dědu, tady jsem je neměl. Během posledních tří návštěv jsem tam jel za rodinou i kvůli podnikání. Udělali jsme tam také konferenci o vzdělávání v Česku. Tehdy to ještě nemělo název Česko-vietnamský vzdělávací institut, měli jsme víc neziskovek, byl v tom trochu guláš. Jak už jsem zmiňoval, museli jsme to sjednotit a dát tomu jeden název.

Jaké to pro vás bylo v 16 letech poprvé vidět svoji babičku?

Nguyen: Od svých vrstevníků jsem slýchal, že návrat pro ně byl kulturní šok, že si nezvykli. Ale tím, že jsem měl trošku drsnější dětství, třeba jsem vyrůstal bez elektřiny a domácí úkoly jsem dělal pod svíčkou, to pro mě v chudé vesnici nebyl problém. Teď už je to tam o něco modernější, ale před 15 lety byl záchod několik metrů za dřevěnou chatrčí na poli. Voda se brala ze studně. Dnes už tam mají aspoň sprchu (smích) s filtrem pro čištění vody a záchod mají v bytě a postavený z betonu, já jsem ještě zažil částečně dřevěný. Na druhou stranu jsem rád, že jsem poznal ten skutečný Vietnam zevnitř, a samozřejmě, že jsem viděl tu babičku a dědečka. To i nějaká slza ukápla. Co se týká počasí, tak to docela byl nezvyk. Sotva otevřete letadlo, dýchnou na vás subtropy a vlhko. Ve městě je hodně prachu, na vesnici se mi vlastně nakonec líbilo víc než ve městě. 

Nenechte si ujít pokračování našeho rozhovoru. Dočtete se v něm například to, jak se pije vietnamská káva, jak se připravuje císařský lotosový čaj nebo jak se naučit vařit to nejlepší pho. Nechybí ani zajímavosti ze zakládání e-shopu Master Vietnam.

Navigace pro příspěvek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odesláním zprávy souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů