Specifický zpěv, hravé texty, originální klipy i sympatická vlastnost nebrat se vážně – to na české hudební scéně už 23 let reprezentují Wohnout. Bavili jsme se spolu jak o prodeji cédéček, tak i stoupající roli merchandise a wohnoutím e-shopu, který běží na Shoptetu.
Wohnout se na české hudební scéně pohybují už od roku 1996. Od té doby stihli natočit desítky hitů a jedenáct alb. To poslední s názvem Miss maringotka jim vyšlo loni v listopadu.
„Vydávání cédéček je podle mě dneska zbytečnost, ale dělat to musíme, protože pořád existují lidi, sběratelé, co si cédéčko rádi koupí. Pro mě je to přežité médium, které se nepovedlo. Fandím virtuální hudbě a už dávno mě netrápí, že si ji lidi stahují zadarmo,“ říká zpěvák Matěj Homola.
Naopak zajímavým byznysem se pro kapely stal merchandise. Nejen o něm jsme se bavili právě s Matějem Homolou. Přizvali jsme i správce e-shopu Tomáše Pánka a social media/merchandise manažera Dana Režného, který zazářil v roli mumie v nejúspěšnějším klipu kapely Svaz českých bohémů. Na YouTube už posbíral neskutečných 38 milionů zhlédnutí.
Wohnout vznikli před 23 lety. Za tu dobu se hudební scéna dost proměnila. Hudba se neprodává, ale stahuje zdarma z internetu. Jak se to změnilo pro vás jako pro hudebníky?
Matěj: Pro nás se toho zas až tolik nezměnilo, aspoň co se týká finanční stránky věci. I když jsme dřív prodali třeba 15 tisíc cédéček, byli jsme pod velkou firmou a měli na nich tak malé marže, že jsme to v podstatě dělali zadarmo. Teď se hudba stahuje, ale neprodává, takže to vlastně taky děláme zadarmo. Aktuálně je to tak, že rok, rok a půl děláte na novém albu, ale pak z toho nic nemáte.
Má vůbec cenu dneska vydávat cédéčka?
Matěj: Podle mě ne, je to zbytečnost. Ale dělat to musíme, protože pořád existují lidi, sběratelé, co si cédéčko rádi koupí. Chtějí ho mít fyzicky v ruce, prolistovat booklet…
Daňýk: Ony navíc mizí i možnosti, kde si cédéčka přehrát. Spousta lidí si je ale pořád ráda pustí třeba v autě. Navíc teď čím dál víc závisí na kvalitě alba, na první dobrou si ho koupí už jen skalní fanoušci. Všichni si ho můžou předem poslechnout na Spotify a dalších streamovacích službách. Až pak se rozhodují o koupi. Ke spoustě lidí se navíc informace o vydání nového cédéčka ani nedostane. Proto jsme u poslední desky Wohnoutů investovali peníze do proma a spolu s tím informovali ještě o šňůře. Reklamu jsme lokalizovali na města turné. Lidé si desku poslechli naživo a prodeje oproti předchozímu albu stouply zhruba o 300 %.
Matěj: Ale abych se ještě vrátil k tomu formátu, za mě je cédéčko přežité médium, které se nepovedlo. Byl to jen vývojový mezistupeň. Fandím virtuální hudbě a už dávno mě netrápí, že si ji lidi stahují zadarmo.
Spousta hudebníků to vidí jinak.
Matěj: Tak ono je to nespravedlivé, protože do výroby cédéčka vrazíte hrozně moc své energie a peněz. Ale stejně se proti tomu nedá bojovat. Je to starý prohraný boj od té doby, kdy tu firmy nasadily pro Česko přehnaně vysoké ceny za cédéčka. A lidi si v hlavě uložili to, že koupě hudby je drahá, luxusní záležitost. Těžko se pak divit, že když začaly fungovat vypalovačky, šlo to celé do kopru. A je to logické. Každá naše deska je hned po vydání k dispozici na ulož.to a podobných serverech.
Ale ty to teda neřešíš a neštve tě to.
Matěj: Neřeším. Teď o tom sice mluvíme, ale jinak si na to nevzpomenu. Navíc kdybych to řešil, budu akorát za debila. Lidi u nás prostě vůbec nechápou, proč by měli za hudbu platit. Dělají si domácí videa, která pak hážou na sociální sítě a vůbec netuší, proč by tam tu písničku od Madonny nebo někoho jiného dávat neměli. Neřeší autorská práva a nevysvětlíš jim to.
Za prodeje alb si tedy kapely moc nevydělají. Co merchandise? Kdy jste s ním začali?
Matěj: Poměrně brzy. Já tehdy ještě ani neznal slovo merchandise, ale už jsme ho měli. U prvních desek jsme prodávali trička a pak se to stupňovalo. Měli jsme období, kdy jsme na merchandise ujížděli a dělali úplné nesmysly – třeba hrnečky. Taky jsme chtěli dělat hodinky Wohnout a spoustu dalších věcí. Ale naštěstí to neprošlo, jinak by to byl asi průser. Měli jsme až moc kreativních nápadů.
Merchandise prodáváte jak na koncertech, tak i v e-shopu, který jede na Shoptetu. Jak dlouho vám trvalo, než jste ho “postavili”? Myslím včetně nastavení, nahrání produktů, přípravy popisků…
Tomáš: Zhruba tři měsíce. Ale nespěchali jsme na to, protože jsme měli starý funkční e-shop. Odhaduju, že podobně velkému e-shopu by to mohlo zabrat tak měsíc.
Co vám na tom trvalo nejdýl?
Tomáš: Nejdřív jsme se museli zorientovat v tom, jak je systém e-shopu postavený. A pak nám nějakou dobu zabralo řešení veškerých propojení například s bankovním účtem, systémem České pošty, EET a tak dále. Založili jsme si účet u FIO banky, protože automatické párování plateb je možné jenom u ní, plus jsme si založili účet u GoPay. Taky jsme si museli pohlídat vytváření daňových dokladů tak, aby bylo legislativně v pořádku a zároveň bylo snadné následovné účetnictví. Zkrátka to bylo hlavně o tom vymyslet fungování vnitřních funkcionalit e-shopu tak, aby bylo co nejvíc automatizované, uživatelsky příjemné a v souladu s platnou legislativou.
Pojďme ještě zpátky k merchandise – zapojuje se do něj celá kapela?
Matěj: V tom našem kreativním období jsme se zapojovali všichni a speciálně řešili to, co všechno můžeme dělat. Měli jsme tehdy ručníky, mikiny, vlastně komplet všechno oblečení. Taky hafo přívěsků, magnetů a podobných věcí. Dnes dostaneš katalog od firem, které se tím zabývají, a můžeš dělat opravdu cokoliv. Ale teď má merch na starosti Dan. Sám ani nemám přehled, co všechno děláme. Kolikrát podepisuju naše tričko a říkám si – hele, to je fakt pěkný. (smích)
Kde necháváte dělat trika, brýle, čepice, kšiltovky, řetízky? Spolupracujete s různými dodavateli?
Daňýk: Je to tak. Je to o neustálém hledání kvalitního materiálu za dobrou cenu. Čepice a kšiltovky nám dělá Zuzka Fořtová z Rock for People teamu, menší věci jako náušnice nebo náramky zase jednotlivci, kteří nás většinou osloví sami, a jejich práce se nám líbí.
Zaujalo mě, že to řešíte i tématicky. Třeba k albu Polib si dědu vznikly i filtry Zahul si s dědou.
Matěj: Sem tam máme spolupráci s někým, kdo vyrábí papírky nebo filtry. Nevíme, čím to je. Asi jsme si vzájemně sympatičtí. (smích) Ale občas z toho kápne limitovaná edice.
A prodává se váš merchandise dobře?
Matěj: Jsem hodně překvapený, jak se prodává. Ale je tu jedna věc, co mě mrzí. Mám rád vkusné věci a když uděláme 5 triček, které navrhne designér a dáme si na nich opravdu záležet, stejně se bude nejvíc prodávat tričko s komiksovou bublinou a nápisem Chci Wohnout. Přitom bublina je absolutní grafický dno… Takže tohle mě trochu mrzí. Vedle těhle triček jsou bestsellerem i dámské kalhotky s nápisem Chci Wohnout, těch prodáváme propastně nejvíc.
Přijde mi, že je obecně merch pro kapely čím dál důležitější.
Matěj: Jasně, snaží se na tom vydělat. Ale zároveň existuje hodně kapel, které na to kašlou. Vzpomínám na kapelu Gaia Mesiah. Když ještě fungovaly ve staré sestavě – byly asi 5 let na scéně a byly fakt mega hvězdy. Tehdy za mnou přišly a ptaly se, kde děláme trika a jak to všechno vlastně chodí. Nevěděly vůbec nic. Nemyslím to ve zlém, jsou to kámošky. Ale šlo to zkrátka úplně mimo ně. Přitom to pro kapelu může být zajímavý byznys.
Daňýk: Myslím si, že existuje jenom dobrý a špatný merchandising. Kdo to dělá blbě, nemá větší prodeje. Ono stačí neodhadnout svou cílovku třeba po cenové stránce a celé snažení jde do kopru.
Napsat komentář