Tomki Němec patří k předním českým fotografům, ne nadarmo získal dvě prestižní ocenění World Press Photo. Proslavil se hlavně fotkami Václava Havla, kterému dělal deset let osobního fotografa. „Václav Havel mi do focení nikdy nemluvil a byl naprosto otevřený. Díky tomu jsem si mohl dělat, co jsem chtěl,“ vzpomíná.
K nedožitým osmdesátinám 1. českého prezidenta vydal Tomki Němec obsáhlou publikaci Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie. Nabídka od nakladatele ale nebyla zrovna výhodná, tak se ji rozhodl vydat sám, vlastním nákladem. A nebylo to zrovna jednoduché, víc už ale v našem rozhovoru.
V říjnu to budou tři roky, co jste vydal knížku s fotkami Václava Havla. Rozhodl jste se ji vydat na vlastní náklady. Spousta lidí by do toho nešla, bála by se. Vy ne?
Ten projekt jsem plánoval dlouho, napadl mě pět let před nedožitým výročím osmdesátin Václava Havla. Měl jsem nakladatele a dlouho jsme to řešili. Nakonec jsem se s ním ale musel rozloučit, protože jsem nechtěl přistoupit na nevýhodné podmínky. Vložit do projektu své peníze, znalosti, celé dílo a riskovat všechno. A ve výsledku pak odevzdat padesát až šedesát procent výdělku distribuci a knihkupcům, to nekorespondovalo s mým životním přístupem. Líbí se mi princip win-win, kterého se držím. Obě strany mají být spokojené a když se pak potkají, měly by se mít pořád rády. Peníze jsou sice důležité, protože člověku dávají svobodu, ale nesmí to být jen o nich. Takže jsem se rozhodl, že si knihu radši vydám sám. Že udělám všechno od A do Z, i když jsem vůbec nevěděl, co všechno to obnáší. Sice už jsem měl za sebou vydání několika knih, ale tohle byl úplně jiný projekt a navíc se změnila doba.
Čím jste začal?
Obklopil jsem se kamarády a lidmi na doporučení, bez nich bych ten projekt udělal jen stěží. Plus jsem musel najít e-shopové řešení. O tom jsem taky nic nevěděl, ale objevil jsem Shoptet. Začátky byly těžší, což pramenilo z mé nevědomosti. Neměl jsem představu o tom, co je a co není možné a chtěl i to, co systém nemohl nabídnout. Docenil jsem ho až s odstupem času. I jako laik jsem se s ním dokázal sžít a používat ho. Šetřil a šetří mi spoustu času. A to i přesto, že využívám daleko míň funkcí, než které jsou k dispozici. Systém se za poslední roky hodně posunul a ačkoliv tomu nerozumím do hloubky, přijde mi super. Doporučil jsem ho i kamarádovi fotografovi Honzovi Šibíkovi, který je s ním taky spokojený, a dalším lidem.
Při startu jakéhokoliv projektu je jednou ze zásadních otázek, jestli bude poptávka. Vy jste se ale vzhledem k osobnosti Václava Havla nemusel bát, že by o knihu nebyl zájem, ne?
Ne, tak to nebylo. Já jsem samozřejmě havlista, to je jasné. Ale nevěděl jsem, kam se společnost posunula. Za Havlova života jsme dělali na jedné knize, kterou jsem dával dohromady s dalšími kolegy, co ho fotili. A tahle kniha skončila ve skladech, protože si ji nikdo nekupoval. Prodala se až v až momentě, kdy Václav Havel zemřel. Ale pět let po jeho odchodu jsem fakt nevěděl, co čekat.
Jak jste tuhle nejistotu vyřešil?
Dal jsem na Facebook informaci, že chystám knihu. V tu chvíli už jsem měl hotový web, který mi udělali kamarádi a který by stál v komerčním prostředí opravdu hodně peněz. Oni si ale řekli o knihu. Opravdu jsem měl štěstí na lidi, že se s projektem ztotožnili – ztotožnili se s Havlem, mými fotkami, se mnou. Prostě ideální konstelace. Ale stejně jsem si nebyl jistý, jestli bude mezi lidmi o knížku takový zájem. Nicméně dva týdny potom, co jsem zveřejnil zprávu na sociálních sítích, jsem si byl jistý, že jsem zvolil správnou cestu. Když jsem viděl ten obrovský zájem, spadl mi kámen ze srdce a věděl jsem, že knihu můžu udělat kvalitně a velkoryse tak, jak jsem si vždycky přál. Moc jsem si vážil důvěry, kterou mi lidé dali. A o to víc to bylo zavazující.
Měl jste z toho velký stres?
Obrovský. Souvisí to s tím, že jsem až přehnaně zodpovědný, puntičkář. Zřídil jsem si i speciální účet, na který chodily peníze za předobjednávky, a dal k němu přístup svému nejlepšímu příteli. Chtěl jsem mít jistotu, že kdyby mě náhodou srazilo auto, dostali by lidé své peníze zpátky. A až dva, tři měsíce potom, co byla kniha hotová a rozeslaná, jsem si je dovolil přivlastnit.
Čím myslíte, že jste si získal jejich důvěru? Předobjednávek se spousta lidí bojí. Nejsou si jistí, že jejich peníze nevyletí oknem.
Těch věcí bylo několik. Velkou roli sehrála samozřejmě značka Havel. Pak taky dobrá příprava, web, jméno i to, jak jsem se vyhranil. Knihu jsem dělal v partě nadšenců, nazvali jsme to underground a vrátili se ke kořenům. (smích) A pak taky možná původní cena, která víceméně jen pokryla náklady. Kdybych vydával knihu fotografií s jiným zaměřením, asi by tak silnou odezvu neměla.
Proč jste vybral na obálku knihy zrovna fotku z Ruzyně? Symbolika?
Byl to nápad mého kamaráda a “dvorního” grafika Honzy Zachariáše. Celou dobu jsem si lámal hlavu nad tím, co na obálku dáme, protože moc nefotím na výšku. Skoro všechno mám na šířku. Honza to vymyslel geniálně, v té fotce se navíc schovává hodně věcí. Nejen symbolika Ruzyně. Václav Havel má na ní takový zvláštní výraz. Ale to možná souvisí i s tím, že jsme předchozí noc flámovali. (smích)
Jak ta fotka vznikla?
Byla to přepadovka. Jeli jsme kolem ruzyňské věznice na letiště, měli jsme namířeno na Sněžku na setkání s Lechem Wałęsou a Václav Havel rád dělal takovéhle kousky. Prostě najednou řekl řidiči, ať zastaví, a vystoupil. Šel k zadnímu vchodu věznice a zabušil. Po chvíli otevřel strážce a zíral na Havla, který tam byl ještě před pár měsíci ve vězení. Mám i pár fotek, jak ten bachař zasalutoval a zblednul. To na té černobílé fotce samozřejmě není vidět, ale já to mám před očima dodnes. Václav Havel ho pak pozdravil, řekl: „Tak se tu mějte,“ a odjel.
Mluvil vám Václav Havel do vaší práce?
Ne, Václav Havel mi nikdy do focení nemluvil a byl naprosto otevřený. Díky tomu jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Vždycky jsem říkal: „On je můj šéf.“ Nikdy jsem nechtěl připustit, aby mi do focení zasahovali další lidé. S focením je to jako s hokejem nebo fotbalem, každý má tendence vám říkat, jak to máte dělat. I proto si tu parketu musíte vymezit – zrovna tak, jako jsem si definoval to, že chci fotit černobíle a ne barevně.
Napsat komentář