Tomki Němec: Stouni byli hodně překvapení, jak je Václav Havel přijal na Hradě

„Mezi Rolling Stones a Václavem Havlem se stejně jako s Dalajlámou nebo Lou Reedem zrodilo opravdové přátelství. Ne takové to oficiální, naoko. Stouni byli v devadesátém hodně překvapení, jak je Václav Havel přijal na Hradě. To se neděje každý den,“ vzpomíná fotograf Tomki Němec.

Tomki Němec dělal Václavu Havlovi deset let osobního fotografa. Zatímco minule jsme se bavili například o tom, proč se knihu s fotkami 1. českého prezidenta rozhodl vydat sám nebo jak rozjížděl e-shop na Shoptetu, tentokrát jsme probrali i jeho kultovní snímky. Jak ten se Stouny na Hradě, tak i ten z pobřeží Atlantiku, za který získal World Press Photo.

Než vaše kniha s fotkami Václava Havla vyšla, moc jste neodpočíval. V tiskárně jste byl každou směnu, kontroloval každý arch s spal tam ve spacáku.
Je to tak. Když vám záleží na tom, aby všechno dopadlo skvěle, uděláte pro to maximum. Ale stejně to neohlídáte všechno. V tiskárně jel třísměnný provoz a i když vydržíte dva dny nespat, pak se „zhroutíte“, což se mi taky stalo. Připravoval jsem do toho všeho ještě výstavu.

Myslíte tu v Doxu?
Ano. Byla to obrovská výstava, přibližně sto šedesát velkoplošných fotografií. Takže jsem souběžně řešil dva projekty a navíc jezdil fotografie zvětšovat do Brna. Měl jsem opravdu naloženo. Byl jsem vyčerpaný a jediné světlo na konci tunelu byli lidé, kterým jsem slíbil knihu a výstavu. A byl jsem rád, že se obojí povedlo. Výstavu za čtyři měsíce vidělo přibližně čtyřicet tisíc lidí. Byl to krásný pocit. Odvrácenou stranou byla skutečnost, že se mi v procesu zrodu knihy a výstavy rozpadlo manželství. Prý se to stává…

Lidé, kteří s vámi na projektu pracovali, udělali hezké gesto a řekli, že jim zaplatíte jen v případě, že vyděláte. Takovéhle věci v dnešní době nejsou zrovna běžné.
Vážně? Pak se asi pohybuju v bublině podobně uvažujících lidí. Nedávno jsem svému kamarádovi Petrovi Jančárkovi „sehnal“ sto tisíc na jeho dokument o Václavu Havlovi. A bylo to čistě o tom, že potkáte milé lidi, kteří chtějí přispět, přestože Petra v životě neviděli. Takže já byl v tomto případě jenom prostředník. Není to „něco za něco“. Jsme u té podstaty mít dobrý pocit a naplnění. Když někdo pomáhá mně, je mou “povinností” pomoct jiným, poslat to dál. I když to zní možná jako klišé, já to tak cítím.

Václav Havel je v zahraničí populárnější než tady, i proto jste knihu vydal taky v angličtině. Jak se prodávala?
Skvěle. Prodala se, jen jsem si schoval asi 70 kusů pro různé příležitosti. Ale bohužel věc, kterou neumím, je dostat knihu do Ameriky. Přestože je tam početná skupina lidí, kteří mají Václava Havla rádi, a knihu by si pořídili. Uvažuju o tom, jak najít vydavatele v Americe. Kolegové mi často vytýkali, že jsem to neudělal. Že jsem měl tu angličtinu tlačit víc. Ale tohle jsem nezvládl a je důležité si to přiznat. Ameriku prostě neumím.

Založte si nezávazně vlastní testovací e-shop na Shoptetu

Nevyplňujte toto pole:
eshop.knihahavel.cz

Vaše dvě asi nejslavnější fotky vznikly během procházky Václava Havla po portugalském pobřeží Atlantiku. Snímek, kdy ho překvapila mořská vlna, je dobrý i díky tomu, že jste byl jako jediný z přítomných fotografů ochotný jít do vody.
Šel jsem si za tím, protože jsem cítil, že to bude světová fotka. Je jedno jestli jdete v polobotkách do moře. Když chcete dobrou fotku, musíte být blízko. V ten okamžik máte kontakt a něco tam hraje. Něco, co s teleobjektivem prostě nevykouzlíte. Mám rád širokoúhlé objektivy, protože můžu pracovat s perspektivou a dynamikou.

Vybavíte si nějakou krkolomnost, kterou jste při focení Václava Havla musel udělat, aby vznikla dobrá fotka?
Focení prezidenta má svá protokolární pravidla, takže při něm nejste tak svobodná. Vylézt si na stůl v Bílém domě, abych byl výš a měl dobrý záběr, byl prostě problém. Když jsem Václava Havla začal fotit, bylo mi šestadvacet a některé věci jsem si moc nedával do kontextu nebo je ignoroval. Tím pádem jsem asi některá pravidla porušoval. Myslím, že fotograf to musí v určitou chvíli risknout a udělat to, co cítí. Jenže pokud nejste úplná bohémka, což já nejsem, je strašně těžké to mentálně ustát. Když se vám před očima odehrává nějaké důležité setkání, je těžké si v tu chvíli stoupnout na židli nebo na stůl.

Pojďme ještě ke kultovní fotce Václava Havla s Rolling Stones. Prý byli dost překvapení – tím, jak může být prezident lidský a v pohodě.
Je to tak. Mezi nimi a Václavem Havlem se stejně jako s Dalajlámou nebo Lou Reedem zrodilo opravdové přátelství. Ne takové to oficiální, naoko. Viděl jsem fotku ze Sydney, kde se Rolling Stones potkali s Václavem Havlem na letišti, a úplně z ní čiší, jak moc rádi se viděj. Zkrátka tam bylo něco hlubšího. Stouni byli tehdy v devadesátém hodně překvapení, jak je Václav Havel na Hradě přijal. To se neděje každý den. Pak spolu šli ještě do hospody na Rybárnu, kde to bylo nesmírně civilní.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že když vidíte některé své fotky, vybavíte si situace, při kterých vznikaly. Zajímá mě, co se vám vybaví, když vidíte tuhle? (viz spodní foto)
To byla zrovna hodně vtipná situace. Václav Havel byl tehdy jako velitel ozbrojených sil v Táboře na inspekci kasáren. Prováděli ho po areálu a dorazili i do jídelny, kde jeden voják spal, což se samozřejmě ve službě nesmí. Takže i když se na fotce deveťák směje, nejsem si úplně jistý, jestli z toho pak neměl problémy.

Co na vaši knížku říkal Dalajláma?
Já už ani nevím, naše setkání proběhlo velmi krátce. Odchytil jsem ho někde na chodbě, když odcházel, a narozdíl od pana prezidenta Havla jsem s ním neměl žádný bližší kontakt. Navíc jsem z těch lidí vždycky plachý. I při focení jsem měl v sobě takový ten vnitřní blok, protože každý si chce sáhnout, pokecat… A mně to připadá takové zbytečné. Ale moc rád vzpomínám třeba na setkání s Aun Schan Su Ťij. Fotil jsem ji v Barmě ještě s dalšími fotografy a když to skončilo a všichni odešli, ona tam zůstala stát a říká: „A kdo vyfotí vás se mnou?“ Takže máme společnou fotku. To mě zaskočilo a moc potěšilo.

Herci často odehrají životní roli, která je sice proslaví, ale zároveň se pro ně stane prokletím, protože je nenávratně zaškatulkuje.
Ano. To, že jsem “Havlův fotograf”, mám doživotně, a už nikdy se z toho nevymaním. Dřív mě to trochu mrzelo, protože jsem dělal na spoustě dalších věcí a myslím, že jsou fajn, ale dnes už mi to nevadí. Naopak. Co jiného bych si mohl přát? Být spojován s Václavem Havlem? Jsem na to hrdý a jsem za to rád. A život ani mé projekty nekončí.

Facebook
Twitter

Mohlo by vás zajímat:

Navigace pro příspěvek

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vložením zprávy souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů