„Chceme, aby se lidé reklamací nebáli. Je to pro nás důležitá zpětná vazba. Nemůžeme se zlepšit, pokud nebudeme vědět, kde je chyba,“ říká zakladatel značky Girls Without Clothes Martin Feix.
Povídali jsme si spolu nejen o reklamacích, ale i marketingu, který je jedním z hlavních důvodů, proč se mu z Girls Without Clothes povedlo udělat lovebrand. To, že ho nikdy nestudoval, bere vlastně jako výhodu. Právě proto ho totiž dělá jinak.
Co nevidět čeká Martina Feixe a jeho značku další velká výzva. Expanze do ciziny. Toho, že je módní trh už trochu přesycený, se nebojí. „Myslím si, že na trhu je místo vždycky, jenom si ho člověk musí udělat,“ říká.
„Marketing je podle mě jedna z věcí, která mi jde nejlíp,“ řekl jste v jednom z rozhovorů. Je to jeden z důvodů, proč je dneska váš brand tam, kde je?
Je to balík všeho. Naší doménou jsou sociální sítě a marketing je samozřejmě jednou z klíčových věcí. Já teď dokonce uvažuju, že bych otevřel bistro, protože mě vždycky bavila gastronomie. Ve své sebevědomé naivitě si myslím, že jsem schopný ho otevřít a za 3 měsíce ho rozjet tak, že bude v zelených číslech. Protože si myslím, že to umím. A vlastně mi to už ani nepřijde těžké. Lidi mi říkaj, že naše značka je sexistická. Že nahatá holka se líbí všem a je to u nás jen o té provokaci. To je podle nich důvod, proč se značce daří. Ale já jsem si jistý, že i kdybych prodával koblihy, prodávám je stejně dobře. Protože chápu princip. A to, že využívám polonahou holku, je jen moje zábava. Tu koblihu bych udělal stejně sexy. Jen by u toho lidem necukalo v kalhotech, ale tekla by jim slina.
Ve vnímání lovebrandu hraje velkou roli i to, jak se firma staví k reklamacím.
Budeme teď dělat kartičku s nápisem reklamace není hřích. Chceme, aby se toho lidi nebáli. Reklamace je pro nás důležitá zpětná vazba. Nemůžeme se zlepšit, pokud nebudeme vědět, kde je chyba. Já nosím pánské věci a u nich vím, jestli jsou v pořádku nebo jestli mají nějaké vady, které musíme pořešit. Ale u těch dámských ne.
Vy reklamace vlastně berete pozitivně.
Čistě pozitivně. Ale stejně moc reklamací nemáme. Daleko častěji řešíme, že zákazníci netrefí velikost.
Tři roky jste firmu vedl sám. Co vám dělalo největší problémy?
Určitě legislativa, kterou jsem první rok zrovna moc neřešil. Důležité pro mě bylo rozjet tu značku a až začne vydělávat, tak teprve začít řešit takovéhle věci. Navíc jsem měl tehdy e-shop na WordPressu a tam byl s vystavováním faktur a automatizací velký problém.
Logo vám vyrobil Rus z Petrohradu, jak jste se k němu dostal?
Našel jsem ho na webu Behance, který prezentuje portfolia designérů. Sháněl jsem někoho, kdo dělá lettering, práci s písmem. V Česku se mi to nepovedlo, tak jsem ho našel v Rusku. Udělal logo, které dodneška používáme jako klíčové za v přepočtu 1 500 Kč. Bylo to na první dobrou a to mívám s designéry problémy. Často se mi líbí celé jejich portfolio, ale když jim zadám konkrétní práci, jejich návrh se mi nelíbí.
Máte obchod, chystáte další?
Tohle vůbec není moje priorita. Pro mě je důležité to, kde jsme teď a že mě práce baví. Mám rovnováhu mezi volným časem a tím, co dělám. To je pro mě klíčové, to si chci udržet celý život. A jestli po cestě otevřu jeden obchod nebo třicet, je mi úplně jedno. Ale samozřejmě – aby mě práce bavila, musí tam být nějaký progres. Kamenná prodejna navíc peníze nevydělává, je to čistý branding. Posílení značky na trhu.
Velké diskuze rozpoutal váš inzerát, ve kterém jste hledali prodavačku do prodejny, která bude umět anglicky, “jak když ji přítel bičem po zadku mrská”.
To je pravda, někteří lidé ho označovali za nekorektní inzerát zaměřený čistě na holky a psali, proč by v naší prodejně nemohli pracovat kluci. Psali taky, že podporujeme domácí násilí a tak dále. V komentářích se strhla hysterie. Pak čirou náhodou přišel do krámu můj kamarád policajt, tak jsem mu řekl, ať mě jako zatkne. Na Instagram jsme z toho natočili stories. Já to pak ještě přiživil – kousek od baráku mám policejní stanici, tak jsem se tam vyfotil, nasadil utrápený výraz a napsal, že mě konečně po třech hodinách pustili. Na Instagramu mi přišlo 300 zpráv. Každopádně zatím se mi z podobných věcí vždycky povedlo vybruslit.
Kdybyste mohl vrátit čas, napsal byste ten inzerát znovu?
Určitě, protože si nemyslím, že je špatný. Já nejsem žádný antifeminista. S rovnoprávností mužů a žen naprosto souhlasím, ale nemám rád extrémy. Ty na nás občas útočí. Když nás pak v komentářích nějaký fanoušek obhajuje, zastává se nás vulgárním stylem a píše něco o zakomplexovaných kravách, které by si měli konečně zap*cat… občas mě to rozesměje, ale často z toho radost nemám. Ten člověk se mě sice zastává, ale formou, která se mi nelíbí. Já se tyhle věci snažím vůbec nekomentovat, lidi se tam pak pohádaj mezi sebou a já můžu být v klidu. Což je u facebookové bitvy nejrozumnější věc.
Jak u vás funguje autocenzura? Už se stalo, že jste něco nezveřejnil, protože vám to přišlo přes čáru?
Jasně, mám pár bannerů, co nešly ven. Když zveřejňuju takové ty kontroverznější věci, uvědomuju si, že to může být mela a zvažuju, jestli je mám do světa poslat nebo ne.
Probíráte to s někým?
Občas ano. Jedna z mých reakcí proti feministkám byla moje nahá fotka na blogu. U ní jsem samozřejmě taky chvilku přemýšlel. Ale nakonec mi to přišlo jako dobrá odpověď a ukončilo to hádku.
Jak se cítíte, když ve městě potkáte někoho, kdo má na sobě vaše oblečení?
Jak kdy. Rád je vidím, ale nemám úplně rád oční kontakt, protože nevím, jak se chovat. Nevím, jestli mám ty lidi pozdravit. Ti, co mají naši značku rádi už dýl a sledují ji, tak ví, kdo jsem. Ale ti, co to tričko třeba od někoho dostali, zase neví. Ale jinak mě samozřejmě těší, když potkám někoho v našem oblečení. A úplně největší radost mám, když to někomu sluší, umí si to obléct, fotí se v tom na horách, při cestách, má to prostě ten náš vibe.
Už jste někdy potkal třeba 70letou důchodkyni ve vašem oblečení?
Jedna taková paní si od nás na marketu chtěla koupit pončo. Přišla o berlích, bylo jí okolo těch sedmdesáti, říkala, že je to pohodlný a byla naprosto v klidu.
Na co se teď chystáte?
Bavilo by mě cestovat po Evropě a fotit holky na nejrůznějších místech. Jeden den u jezera, druhý den ve městě, třetí den v horách. Ale chci to rovnou spojit s tím, že pojedeme do velkých měst, kde se domluvím s nějakými obchody, influencery, lokálními fotografy… Jako první bychom tam vytvořili obsah a kontakty fyzicky, z očí do očí. A pak ten obsah vzali a propagovali ho na sociálních sítích cíleně na tu krajinu. Ale celé to dává smysl až ve chvíli, kdy bude možnost si naše oblečení koupit v anglickém e-shopu.
Podobně jste to udělal i v Praze.
Přesně tak. Nejdřív jsem se do Prahy nastěhoval a pak mi dva roky trvalo, než jsem nasbíral kontakty. Myslím, že čím víc budu letos a příští rok cestovat, tím víc se bude značce dařit. Protože potřebuje příběhy a ty se špatně vytváří z Prahy. Tenhle scénář jsem si letos vyzkoušel na Lanzarote a bylo to geniální.
V čem?
Celkově to bylo jiné a super, plus šlo o ucelenou kolekci. Navíc nás to nic moc nestálo – na ten týden dohromady 16 tisíc, což se vrátilo během jediného dne prodeje. Kdybych takhle cestoval a fotil po Evropě, vím, že by to české fanoušky bavilo. Ten příběh, fotky, videa a všechno kolem, jak dobýváme Evropu. Že ji nedobýváme z kanceláře od počítače, ale fyzicky. A zároveň by byla šance rozjet ten zahraniční prodej. Myslím, že to bude po marketingové a prodejní stránce skvěle fungovat. A třetí věc je, že přesně tohle je ten život, kvůli kterému jsem Girls Without Clothes založil. Teď musím jen vymyslet, jak to udělám.
Kam chcete expandovat?
Vůbec to neřeším tak, že bych si řekl, že pojedeme do Maďarska, protože tam teď expandujou všichni. Myslím si, že na trhu je místo vždycky, jenom si ho člověk musí udělat. I v Německu, které je přesycené značkami, je prostor, aby se na něm uchytila nějaká nová. Já bych chtěl udělat expanzi do celé Evropy najednou. Tedy ne do celé, jen do některých zemí. Trošku se bojím, jak budou cizinci reagovat například na to, že jsme česká výroba. Jestli to radši marketingově nebudeme prezentovat jako vlastní výrobu. Je to sice lehká změna, ale dost důležitá.
Kdy chcete s tím dobývání Evropy začít?
V první řadě čekáme na vás, na Shoptet, protože bez anglického e-shopu nemá cenu cokoliv řešit. Naše expanze bude primárně virtuální přes e-shop. Fyzická bude ve vytváření obsahu, ale ne, že bychom ve městech otevírali obchody. Spíš to chci zkusit přes ty lokální. Že dorazíme třeba do Barcelony a já se v nějakém obchodě zeptám, jestli nechtějí prodávat naše věci. Seznámíme se tam s fotografy, modelkami, skejťáky… Prostě tam rozhodíme sítě a zkusíme si to město získat takhle instantně.
Napsat komentář