Budování úspěšné firmy je podobně tvrdá práce jako dřina s mramorem. Josef Hojdar umí z přírodního kamene vytesat drobné užitkové předměty i velké realizace. Aby se to naučil, absolvoval jednu ze tří kamenických škol v Evropě se specializací na opracování tradičními ručními nástroji. A dál jde za svým podnikatelským snem.
Tradiční ruční řemeslo a e-shop spolu na první pohled nejdou příliš dohromady. Josef Hojdar v tom má ale jasno. Přes webové stránky firmy ho kontaktují zájemci o větší projekty a realizace z mramoru. Na e-shopu Stone Imperial si mohou zase objednat doplňky z tohoto přírodního kamene jako mísy, hmoždíře, sadu do koupelny, lampu a podobně. Obě nabídky se navzájem doplňují a tvoří zajímavý podnikatelský plán. My se ale prozatím vrátíme na začátek. Aby toto vše mohl pro své klienty dělat, musel se to nejdříve naučit… O tom a o začátcích jeho firmy si povídáme v našem rozhovoru.
Jako první Čech jste se dostal na proslulou kamenickou školu Klesarska v Chorvatsku a úspěšně ji vystudoval. Jak vás vůbec napadlo se o ni zajímat?
Ze začátku jsem o ní vlastně ani nevěděl. Na Klesarskou jsme narazili tak, že jsme na prázdniny jezdili do Chorvatska nejdříve na Makarskou a později na ostrov Brač. Jak jsme ho postupně prozkoumávali, zjistili jsme, že je tam tato škola, která ve světě nemá téměř obdoby. Proto jsem v tom pro sebe viděl příležitost. Naučit se něco jedinečného a pracovat s tím pak v rámci vlastního podnikání.
Rodiče vás vedli k tomu se učit řemeslo, byla to pro vás také motivace?
Já vlastně nikdy nebyl expert na známky. Asi i proto si můj otec říkal, že by mě měl dát někam, kde mě naučí něco, co mi v životě dobře vydělá, ale nebudu u toho muset tolik přemýšlet. Mně osobně se na tom hodně líbí to, že vyrábím něco, co lidem zůstane opravdu dlouhé roky, protože mramor se dá rozbít jen velmi těžko. Když si z něho někdo nechá vyrobit kuchyňskou linku a nedejbože mu shoří barák, tak jediné, co zůstane, bude ta linka… Je to něco, co má smysl. Ale není to tak, že bych si myslel, že ostatní věci smysl nemají. :-)
Už vůbec začít studovat na této škole ale asi nebylo tak jednoduché.
Jen obíhání úřadů ohledně papírů bylo hrozně zdlouhavé a trvalo skoro dva roky. Samozřejmě dnes už jsem za to vděčný, protože si dokážu představit, kolik to moje rodiče stálo úsilí. Ale když jsme tam šli poprvé na pohovor, bylo to hlavně kvůli tomu, jestli vůbec mám jazykovou možnost to zvládnout. Znal jsem jen úplné základy chorvatštiny, které umí každý turista, který jezdí do Chorvatska.
Málem jste ale nenastoupil.
Po tom, co jsme odjeli domů, se totiž asi měsíc vůbec nic nedělo. Nejspíš si mysleli, že jsme si z nich dělali legraci. A tak jsem udělal přijímačky do Plzně na elektrotechnickou a taky do Brna na podobnou školu. Ale pak mi dali vědět, že mě na Klesarskou vzali, tak jsem šel.
Slyšela jsem, že zdejší kamenická škola je oblíbeným cílem turistů.
Je to tak, turisti se chodí koukat hlavně do otevřené dílny kamenické školy. Je to atrakce. Všude po městě jsou stánky s drobnostmi z mramoru jako prsteny, vázy nebo třeba hodiny. Já ale na těchto výrobcích vidím, že jsou dělané strojem a ne ručně. Asi 200 m přes moře je vidět jeden z největších zdejších kamenolomů. Tam se turisti nedostanou, je to tam fakt dobře hlídané. Ale i tak je přes moře vidět, jak se mramor těží, a lidi na to rádi z dálky koukají.
Jak vlastně výuka na takové škole probíhá?
My kameničtí technici jsme měli 8 hodin praxe týdně. Jeden z předmětů byly například Kamenické konstrukce, což se v Čechách nenajde. Učili jsme se navrhovat, kreslit a realizovat konstrukce z kamene jako třeba fasády, ploty a vůbec všechno, co se dělá z mramoru. Bylo hrozný to rýsovat. :-) Bylo to hodně technický, všechno rozkreslit a vyvážit, aby výrobek držel stabilitu, a tak. Studenti většinou po ukončení školy pokračují na architekturu. Jsem rád, že jsem se to vše naučil, mám to prostě oddřený.
Byl jste mezi studenty jediný cizinec? Byla pro vás jazyková bariéra velký problém?
Byl jsem opravdu jediný cizinec. Ze začátku jsem byl spíš pro smích s tou mojí chorvatštinou. Hned první den mě zkoušeli ze zemáku a já jsem tam stál a nechápal, samozřejmě jsem dostal pětku, což je v Chorvatsku jednička, protože oni to mají obráceně. Ze začátku bylo nejtěžší vstřebávat informace v chorvatštině. Časem se to zlepšilo, jelikož jsem tam byl na intru, našel si kamarády a během půl roku, roku to bylo v pohodě. Ještě před nástupem jsem bral soukromé hodiny chorvatštiny. Zvládlo se to, i když do dneška nechápu jak. :-)
Jak vás brali učitelé? Nezdráhali se své dovednosti předávat někomu, kdo vlastně ani nebyl tamnější?
Nepříjemná učitelka byla jen jedna, ale tu nesnášela celá škola. Jinak mě všichni chápali a brali mě. Snažil jsem se vystupovat na úrovni a bylo to v pohodě. Hlavně mi pomohla paní učitelka chorvatštiny pak přímo ve škole. Zkoušela mě klidně i dvakrát častěji než ostatní, ale brala to spíš jako učení než zkoušku jako takovou.
Jak dlouho studium trvalo? Co vás motivovalo vydržet, když se vám někdy tolik nedařilo?
Je to čtyřletý obor s maturitou. Ze začátku jsem si večer často sednul k smrti unavený do postele a říkal jsem si, to je v prdeli. :-) Druhý rok jsem ale už začal přemýšlet nad tím, co bych asi chtěl potom dělat. Uvědomoval jsem si, že v Česku s tímto materiálem téměř nikdo nepracuje, takže budu umět něco výjimečného, a to mě motivovalo ve studiu pokračovat.
Na škole Klesarska se vyučuje hlavně opracování kamene s využitím původních ručních nástrojů, je to tak? Jaký nástroj využíváte teď při své práci nejčastěji vy?
Měli jsme zakázáno vzít do ruky frézu. Když byla občas potřeba, všechno s ní dělal jen mistr. Dnes používám různé nástroje, například různé druhy kladiv a podobně, ale často ani neznám jejich české názvy, jen ty chorvatské.
Je nějaký výrobek, který se vám za dobu studií nejvíce povedl, nebo který vám dal nejvíc práce?
U školní maturity to probíhalo tak, že jsme si vytáhli část něčeho: domu, zábradlí, hrobu ap. Naším úkolem bylo vymyslet design, narýsovat a nakreslit dokumentaci, a když nám ji mistr schválil, tak jsme dostali kus mramoru a museli jsme to vyrobit právě ručními nástroji. Já si vytáhl venkovní dekorovou rohovou část hrobu a trvalo mi to asi čtyři dny po 6, 7 hodinách. Mistr mě nakonec hodně pochválil a na to jsem byl pyšný.
Na svém webu píšete o kamenném lvu z mramoru.
Dnes už jsou u vchodu nové budovy školy dokonce dva. Je to symbol prestiže školy. Na jeho výrobě se studenti střídali na praxích po dobu šesti let. Vždycky to byl jen jeden ze třídy, kterého vybral mistr. Byl jsem ale upřímně rád, že nevybral mě, protože je to strašně těžká práce na detailech, což je bez moderních přístrojů hodně náročné. Jeden lev tam už s mým příchodem byl a já jsem ho popravdě úplně nesnášel. Je to sice krásná práce, ale každý den jsem kolem toho chodil na osm hodin praxe a říkal jsem si, už zase. :-)
Jak jste po dokončení kamenické školy pokračoval dál? Měl jste nějakou svou dílnu, kde jste přijímal zakázky?
Zařídil jsem si malou improvizovanou dílnu, kde jsem vyráběl třeba domovní čísla z mramoru. Větší zakázky začaly postupně přicházet samy na základě doporučení mezi lidmi navzájem. Než přišla korona, jsem udělal hodně realizací. Ale pak to bohužel právě kvůli ní spadlo totálně na nulu. Poslední rok žiju v podstatě z peněz naspořených původně na rozvoj své firmy. Opravdu čekám, až tohleto skončí a doufám, že začnu zase normálně fungovat.
Jak jste nastartoval marketing své vlastní firmy Stone Imperial?
Hodně jsem nasypal do reklamy, ale přijde mi, že mnou oslovené marketingové společnosti moc nevěděly, jak najít zákazníky právě pro můj sortiment. Spoluprací jsem se pak vzdal, protože přinesly prakticky jen nějakou návštěvnost. Chtěl jsem tedy někoho, kdo bude se mnou od začátku do konce, pojede se mnou do Chorvatska, aby to viděl, sáhl si na materiál a na výrobky, kdo pochopí, jaký jsem já a moje práce. Potkal jsem jednoho markeťáka mého věku a s ním se teď snažíme dát byznys dohromady.
V čem je chorvatský mramor výjimečný?
Je to specifický materiál, který se tam používá všude, je z něj postavený vlastně celý Split. Bračský mramor má velkou savost, takže se s ním líp pracuje, není tak tvrdý a dá se z něj udělat hodně věcí. Má větší obsah vápence než klasický mramor, používá se ven i dovnitř na různé doplňky a realizace. Pro mě je to materiál, který znám fakt dobře.
Bylo těžké se napojit na dodavatele místního kamene a majitele kamenolomů? Pomohla vám v tom také nějakým způsobem škola?
Ano, byla to cenná výhoda stejně jako moje znalost chorvatštiny. Kamenolomy jsou zde extrémně hlídané, lidé se tam běžně nedostanou. Chorvati jsou hodně na osobní vztah a mně se podařilo ho s nimi navázat. Rád se za nimi vydám osobně a přátelsky si s nimi popovídám v jejich rodné řeči, což je těší, a má to pak samozřejmě pozitivní vliv i na moji práci.
Jak lidé vnímají kamenické řemeslo tady a jak v Chorvatsku?
Hodně rozdílně. V Chorvatsku je to prestižní práce, kterou nedělá jen tak někdo. V Čechách je hrozně málo kameníků a jsou velmi vytížení, ale přijde mi, že nejsou u nás tak cenění. Navíc pracují spíš se žulou a ne tolik s mramorem.
Proč jste v Chorvatsku nezůstal, ale vrátil se zpátky do České republiky?
Jezdím tam občas pracovně nebo na léto, jak jsem si za ty roky už zvykl. Chorvatsko je krásné, lidi se tam k sobě chovají jinak než tady, chtějí spolu hlavně dobře vycházet. Je hezké tam být, ale doma je doma.
Napsat komentář