Lékaři mu ve 3 letech diagnostikovali cukrovku a doporučili nesportovat. Přesto se stal nejsilnějším mužem světa

Jiří Tkadlčík bere komplikace jako výzvy a pozitiva vidí i ve své cukrovce: „Dala mi obrovskou disciplínu a dravost,“ říká. A tak i přes rady doktorů nesportovat a nezvedat nic těžkého zvládne se 450kilogramovým závažím na zádech ujít 20 metrů a převrací půltunové pneumatiky.

Loni si splnil sen, když se stal držitelem titulu Nejsilnější muž světa v kategorii do 105kg. Před sebou má ale další cíle. A jedním z nich je dostat strongman sport víc do povědomí. Byznys se totiž kolem něj zatím moc netočí a Jiří Tkadlčík dobře ví, jak je náročné, když si musí všechno financovat sám. Jen minulá sezona ho stála kolem milionu korun, takže se má co ohánět. Dělá osobní tréninky, přednášky, exhibice a slušně mu vydělává i jeho e-shop, který jede na Shoptetu.

V našem rozhovoru jsme si povídali i o hledání motivace, budování brandu nebo dražbě medaile pro dětský domov v Litovli.

„Nechtěl jsem vstávat každý den v pět hodin ráno do práce, která mě nebaví a pořád si na něco stěžovat,“ řekl jste ke své motivaci v začátcích pro iSport. Teď jste ale v úplně jiné situaci – ve svém sportu jste dokázal snad všechno, co se dá. Jak hledáte motivaci teď?
Jirka: Je to samozřejmě těžší. Jak jste říkala – vyhrál jsem, co se dalo. Padly i nějaké světové rekordy. A když jsem loni získal titul mistra světa, bylo to sice super a slavil jsem dva měsíce, ale pak přišla otázka – a co teď? Naštěstí mě ten sport pořád hrozně moc baví. Miluju ho natolik, že prostě nemůžu skončit. A taky si říkám, že na činku se dá vždycky ještě přidat. Je to sice klišé, ale pravdivé. Navíc se pořád objevují noví kluci, silnější a silnější. A ten sport jde strašně rychle kupředu. Takže s nimi chci držet krok a třeba i obhájit titul, ale není to pro mě to nejdůležitější. Je mi jedno, jestli budu mistr světa jednou nebo sedmkrát. I když sedmkrát by bylo samozřejmě hezčí. (smích) Ale spíš mě lákají nové výzvy a taky chci strongmana tlačit dopředu – je to hezký sport a zasloužil by si být mediálně známější. Rád bych tomu pomohl a stal se takovým Praotcem Strongmanem. To by bylo krásný. (smích)

Vaše cesta za titulem nejsilnějšího muže nebyla jednoduchá. Už ve třech letech vám diagnostikovali cukrovku. Pak jste kvůli tomu opustil vejšku i práci a odstěhoval se do Prahy, což vaše rodiče zrovna moc nepotěšilo… Spoustu lidí by tyhle komplikace odradily. Vás ale spíš nabudily.
Jirka: Já už jsem takovej. Jsem strašně tvrdohlavej, buldočí typ, a když si něco usmyslím, jdu si za tím. Samozřejmě, jak všichni víme, během života se ta naše cesta nějakým způsobem klikatí a ohejbá. Ale já měl poměrně jasně danou vizi a viděl jsem v tom potenciál. Věděl jsem, čeho chci dosáhnout. A taky jak to udělat, i když jsem tehdy samozřejmě ještě neznal ty konkrétní kroky.

To, že si musím čtyřikrát denně píchat inzulin, vůbec nic neznamená

Působí to na mě tak, že kdybyste měl cestu vyšlapanou, mohlo to celé dopadnout jinak. A že vám ty komplikace svým způsobem i pomohly.
Jirka: Je to tak. Na věci, které se vám v životě dějí, se můžete dívat ze dvou úhlů pohledu. Jeden je negativní a druhý pozitivní. I když devadesát procent lidí z okolí na mé plány pohlíželo negativně, já to viděl pozitivně. A věřil jsem tomu. Třeba konkrétně cukrovka mi dala obrovskou disciplínu. A taky dravost. Pamatuju si, jak jsme ve školce jako zhruba pětiletí kluci běhali a učitelky mi říkaly, že bych to neměl dělat, že jsem nemocnej. Ale já řekl ne a že všechny porazím. A taky jsem je porazil. Tehdy jsem si uvědomil, že nejsem o nic horší než ostatní. A to, že si musím čtyřikrát denně píchat inzulin, vůbec nic neznamená. I když samozřejmě byly chvíle, kdy to bylo intenzivnější a semlelo mě to. Ale to se stává. Úplně se to zlomilo, když mi bylo zhruba sedmnáct. Věděl jsem, co chci já, a bylo mi jedno, co na to říká okolí.

Jak už jste zmínil, strongman zatím není úplně známý sport a netočí se kolem něj velký byznys. Takže si finance musíte shánět sám.
Jirka: Je to tak. Třeba minulá sezona stála kolem milionu, to bylo strašně moc peněz.

Čím vyděláváte nejvíc?
Jirka: Když je potřeba, dělám hodně osobních tréninků, jenom dneska jich mám pět. Ale co je důležité, ono mě to baví. Pak nám taky slušně vydělává e-shop, přednášky a dobře placené jsou exhibice. Teď už navíc máme i nějaké sponzory. Je to takový balíček věcí. Nedá se říct, co nám vydělává nejvíc. Jednou jede víc to, pak zase tamto.

e-shop Jiřího Tkadlčíka

Co je z e-shopu nejprodávanější?
Jirka: Těžko říct, co nejvíc. Ale hodně jedou trička, osobní tréninky a tréninkové plány.

Co se týká tréninkových plánů – musí být náročné být neustále online a dopisovat si se spoustou lidí ohledně jejich cvičení.
Jirka: Je to náročné, práce s lidmi je v tomhle vždycky taková ošidná. A my to chceme dělat pořádně, takže jsme na mobilu pořád. Ale mě to baví. Navíc už to mám za ty roky v oku, takže když mi někdo pošle nějaké video, hned v něm vidím chyby a sázím to tam.

Založte si nezávazně vlastní testovací e-shop na Shoptetu

Nevyplňujte toto pole:

E-shop je spíš dílem vaší ženy Valerie. Bylo pro vás složité tam všechno naklikat a rozjet to?
Valerie: Vůbec ne, už jsem totiž dělala e-shop pro mého předchozího zaměstnavatele. Ze začátku to samozřejmě bylo časově náročnější, ale teď už je to taková rutina, kdy hlavně řeším objednávky.

Co pro vás bylo nejtěžší?
Valerie: Asi focení, protože se musíme zkoordinovat s Jirkou.
Jirka: A já nechci fotit ráno, když jsem oteklej.
Valerie: To je pravda – musíme vždycky půl dne čekat, než odteče. (smích)
Jirka: Ale já jsem dřív takovej nebyl, tos mě naučila ty. (smích) Navíc Valuška je takovej ranní ptáče. Já vstávám kolem osmé hodiny a jakmile vstanu, tak na mě hned vybalí: „Pojď fotit tohle a pak tohle…“

Proč jste si vybrali Shoptet?
Valerie: Našla jsem ho přes Google, byl mezi prvními výsledky. Líbilo se mi, že měl na výběr hodně designů. Přišlo mi fajn, že si u vás člověk může udělat e-shop, který nevypadá jako ten běžný šablonový. K Jirkovi pak navíc začal chodit na tréninky Štěpán od vás z Shoptetu, ten nám s tím taky pomohl.

Celé je to hodně o důvěře, právě důvěra prodává

Co je podle vás důležité pro budování brandu?
Jirka: Moc se mi líbí myšlenka Honzy Mühlfeita, se kterým máme 2. června v Praze takový velký motivační večer, že člověk musí být autentický a svůj. Stejně se s vámi budu bavit, když máte diktafon zapnutý nebo vypnutý. A stejně tak se budu bavit s kýmkoliv jiným, ať už ho potkám v posilovně nebo někde na ulici. Důležitý je být sám sebou a neměnit názory podle toho, jak se to zrovna hodí. Protože pak vám to stejně nikdo neuvěří. Spousta influencerů to takhle nedělá a jejich fanoušci se pak diví, když je potkaj. Že jsou úplně jiní, než si mysleli, a přestanou jim věřit. Celé je to hodně o důvěře, právě důvěra prodává. Podívejte se na firmy jako Apple, které mají úžasný brand – lidi jim můžou věřit, je to taková velká rodina. Kdyby se nám v budoucnu povedlo něco takového vybudovat, bylo by to super. Protože je to podle mě strašně důležité. Plus je taky důležité být vidět. Dávno už to není tak, že se sportovec pohybuje jenom na sportovišti. Musí se prezentovat všude. Skvělým příkladem je fotbalista Cristiano Ronaldo, který je nejsledovanější osobností na Instagramu.

Nejste sběrač medailí. Jednu jste dal chlapci, který se v restauraci rozbrečel, když mu na zem spadly hranolky. Další jste nechal vydražit.
Jirka: Ano, tu ze závodu v Brazílii. Vybrali jsme kolem dvaceti tisíc a věnovali je fondu Verči Kašákové, putovaly na pomoc dětskému domovu v Litovli. Když jsme peníze předávali, rovnou jsme dětem udělali exhibici. Mě ty medaile tolik neberou. Jsou sice pěkné a rád se na ně podívám, ale pak je dám pryč.

Máte doma nějakou srdeční?
Jirka: Mám, nechal jsem si dvě trofeje. Ta první je z London’s Strongest Man, prvního mezinárodního závodu, který jsem vyhrál. Tou druhou je titul mistra světa z Přerova.

Cesta za vaším snem nebyla zrovna lehká. Jaké období pro vás bylo nejtěžší?
Jirka: Ale já neměl žádné těžké období. (přemýšlí) Za těžké období považuju to, když vám třeba zemře milovaná osoba. A v téhle souvislosti jsem nic hrozného nezažil. Jen jsem dělal to, co mě bavilo. A že jsem párkrát neměl co jíst nebo spal v nahrávacím studiu, to jsou maličkosti.

Zapochyboval jste někdy, že to zvládnete?
Jirka: To víte, že jsem párkrát zapochyboval, ale vždycky jsem se oklepal. Za pár hodin už mi bylo dobře a dělal jsem si z toho srandu. Všeobecně si myslím, že dneska řešíme strašné prkotiny a nesmysly. Když se podívám do období světových válek, tehdy lidi řešili opravdové průsery a měli opravdové problémy. Ten strach a všechno kolem – to je podle mě krizovka. Ale ne to, co žijeme dneska. Někdo má hodně peněz, někdo jich má míň. Někdo má lepší auto, někdo horší. Vážně se pitváme v kravinách a zapomínáme se životem bavit. Ale sám se při tom taky občas přistihnu. Ježiš, já zase musím jet do Prahy. Tři hodiny cesty a určitě potkám na dálnici pár blbců… Po chvíli si řeknu, co to sakra řeším a že bych měl být rád, že do tý Prahy jedu.

Příští týden vám přineseme 2. díl rozhovoru s Jirkou Tkadlčíkem, ve kterém se budeme bavit o merchandise, fungujících partnerstvích i o tom, proč si marketing dělají sami a nechtějí agenturu.

Související články:

Facebook
Twitter

Navigace pro příspěvek

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vložením zprávy souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů