„Čím víc toho poznáváte, tím míň se bojíte. Svět nikdy není tak nebezpečný, jak vypadá v televizi. V trabantím seriálu samozřejmě vidíte i akční scény. V tom zkomprimovaném formátu to ale vypadá, že se něco hrozně divokého děje každou chvíli. Samotná cesta je ve skutečnosti daleko pomalejší,“ říká Dan Přibáň.
Dan Přibáň se svým žlutým cirkusem objel celý svět. Zatímco v 1. díle rozhovoru jsme se bavili o tom, co ho z jeho výprav nejvíc dojalo nebo proč se teď s trabanty rozhodl rozloučit, tentokrát došlo na přípravu merchandise, spolupráci s Wohnouty i podivnou cestu čínskou provincií Sin-ťiang.
V rámci cestování jste poznal spoustu kultur. Kde byste chtěl žít, kdybyste si mohl vybrat jakoukoliv zem?
To se dá hrozně těžko říct. Na cestách si člověk uvědomí, že se dá žít kdekoliv. A to je podle mě to nejdůležitější. Sám na sobě vidím, jak se ta hranice posouvá. Dnes vím, že každý, kdo chce, se může sebrat a bydlet od příštího týdne třeba v Teheránu nebo v Jakartě. Zkrátka tam, kde mu to v danou chvíli vyhovuje. A pak už nemá potřebu řešit – tady se mi líbí víc, tady míň. Ale možnost a ochota být kdekoliv je daleko důležitější. Cestování je dobré, pokud je člověk ochotný se dívat. Když pojede s klapkami na očích, ničemu to nepomůže.
Cestoval jste už dlouho před trabanty, kdy jste jezdil pick-upem po Evropě.
Naši měli firmu, která dovážela věci z Indie a nějakej dlužník jim zaplatil Favoritem pick-upem škodovkou, která byla v hrozném stavu. S mou holkou jsme na ni ušili boudičku, ve které se dalo spát, a sjezdili celou Evropu. Když se pak se mnou rozešla, byl jsem z toho hrozně špatnej a vymyslel drsnou výpravu. Naplánoval jsem, že dojedeme do Istanbulu, tam se snad dostaneme i přes nebezpečný Bospor, vyfotíme se v šílené Asii a pojedeme domů. Tehdy jsem to vnímal jako hroznou vzdálenost a divočinu.
Dneska už pro vás asi žádné hranice neexistují?
Přesně tak. Teď musíte řešit jen logistiku a finance. Zvážit, jak moc je to byrokraticky složité, jestli to je nebezpečné… I když úroveň bezpečnosti taky vnímá každý jinak. Včera jsem měl přednášku v Trutnově a jedna paní mi tam položila klasickou otázku: Kde jste se báli nejvíc. A rovnou dodala, že si myslí, že na mostech v Amazonii. Někomu se může zdát, že když jedeme po shnilém mostu uprostřed amazonského pralesa, jde nám o život. Ale já vždycky říkám, že o život nám nešlo nikdy. Čím víc toho poznáváte, tím míň se bojíte. Svět nikdy není tak nebezpečný, jak vypadá v televizi. V trabantím seriálu samozřejmě vidíte i akční scény. V tom zkomprimovaném formátu to ale vypadá, že se něco hrozně divokého děje každou chvíli. Samotná cesta je ve skutečnosti daleko pomalejší. Takže i my nějakým způsobem lidi mystifikujeme, ale jinak se to dělat nedá. Když jste na cestě půl roku a seriál má sedm hodin.
Je pravda, že nejezdíte bez hudby?
Teď už jezdíme. Dřív jsme si ji pouštěli hodně, ale při natáčení to byl trochu problém. Taky se všichni handrkovali, co se pustí. Zdenda kameraman navíc nemá rád, když hudba hraje nahlas a já zase jo. Přinášelo to zbytečné dohady. Takže si teď daleko víc pouštíme audioknihy. Mají tu výhodu, že u nich člověk tolik neusíná. I když naposledy nám Vojta pouštěl příručku o výchově dětí, protože čekali miminko, a vždycky po chvíli usnul.
Co zajímavého jste slyšel za poslední dobu?
Hrozně hezkou čínskou sci-fi trilogii Vzpomínka na zemi, Problém tří těles a Temný les od Liou Cch’-sina. Je to fenomenální epos, který se svou epičností snad vyrovná Pánovi prstenů. Jsem zvědavý, jestli to někdo zfilmuje a nezmrví to.
Když už jsme u té Číny – platí, že cesta ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang pro vás byla asi psychicky nejtěžší?
Spíš nejsmutnější. Ono to nebylo ani tak děsivé, jako spíš kafkovsky komické. Vždycky o tom prostoru říkám, že je vtipný, dokud můžete ven. Vy jste v pohodě, protože vám nic moc nehrozí, jen je to divné. Všechno je strašně divné. Děláte věci, které nedávají smysl a uvědomujete si, že lidé, kteří je po vás chtějí, to vědí taky. Ale stejně je musíte dělat. Je to prostě takový zvláštní pocit, hrozně smutná komedie. Nejlíp to nevědomky vystihoval náš průvodce – nikdy nám neřekl: Tohle nedělejte, to se nesmí. Vždycky říkal: Tohle nedělejte, vy sice pojedete pryč, ale já tu budu muset zůstat. Hodně stresující byl i permanentní dohled. Nikdy jste nevěděli, kdo vás kde sleduje. Ten systém mají nastavený tak, že když vyhodnotí, že se nějaký Ujgur nechová dost čínsky, daj ho do převýchovného tábora. Bez soudu. To je dost šílený.
V souvislosti s tím, co jste tam viděl – vnímal jste dřívější události v Česku jinou optikou?
To ne. Spíš tam člověku ještě víc dojde, jak je to strašný. To, že mu zadrátované hranice přijdou děsné, už sice ví. Ale když to vidíte takhle běžet… V roce 89 mi bylo třináct, už jsem vnímal podmínky normalizace a absurdity, které se děly. Smutné je, kolik lidí u nás by v tom systému klidně žilo. Mám pocit, že nepříjemně velká část české populace o žádnou svobodu ve skutečnosti nestojí. Čína je blahobytná normalizace. Kdyby tady byla normalizace jako tehdy, k tomu by byl toaletní papír, barevné televize a hezká auta, tak si myslím, že by v tom byla značná část lidí spokojená.
Pojďme k vašemu merchandise, který prodáváte v trabantím e-shopu. Jak vzniká?
Vymýšlíme ho postupně. Většinou mám nějaký nápad a oslovím někoho, kdo ho dokáže zpracovat. Občas to samozřejmě funguje i obráceně a s nápadem přijde někdo jiný. To je taky super. Už dávno jsem se přesvědčil o tom, že je nejlepší obklopovat se lidmi, kteří umí dělat věci líp než já. O tom je celé řízení projektu.
Takhle začala i vaše spolupráce s Wohnouty?
Přesně tak. To byla taky hezká náhoda. Když jsme dojížděli Jižní Ameriku, jeli jsme po takové strašně dlouhé asi 4 000 km rovné silnici, dost se nudili a napadlo nás, že by bylo pěkné mít svou písničku a říkali si – která kapela by nám ji asi mohla nahrát? Napadli nás Wohnouti. Tehdy jsme ještě neměli mobilní data, jak je to dnes běžné, tak jsme zastavili na pumpě s wifi a já napsal jejich manažerce Gábině e-mail, že máme takovej nápad… Druhý den přišla odpověď, že se to kapele líbí. A takových věcí se děje spousta.
Mimochodem Wohnouti mají stejně jako vy svůj e-shop na Shoptetu.
Oni to maj podle mě podobné jako my. Už je neživí prodej muziky, ale merchandise a koncerty.
To máte pravdu, narazili jsme na to i v našem rozhovoru s Matějem Homolou. Vám v tomhle směru dost dobře funguje i crowdfunding, díky kterému jste teď vydali stolní hru Trabantem napříč kontinenty. Povedlo se vám vybrat přes 5 milionů korun z původně požadovaných 300 tisíc.
Je to tak. Nastavil jsem cílovou částku 300 tisíc, protože jsem se bál, že se to nevybere. A pak by se hra nedělala vůbec. Tohle byly ty nejmenší výrobní náklady, na které se šlo dostat. V reálu jsem potřeboval přes půl milionu, abych měl i na honoráře pro malíře, détépáka, kluky, co pomáhali s herní mechanikou… To jsou spousty peněz, které je potřeba zaplatit. A já prostě nevěděl, jestli to vyjde.
Nakonec jste původní plán překročili o 1705 %.
To ano, ale o ničem to nevypovídá. Já prostě nevěřil, že by se nám povedlo přiblížit prvním kampaním, kdy jsme vybírali peníze na dvě trabantí výpravy. Každý mi teď říká, že to přece bylo jasné a že to čekal. Fakt by mě zajímalo, co by říkali, kdyby to tak nedopadlo. Podle mě je určitá nenabubřelost a respekt k tomu, že to možná nemusí fungovat, daleko lepší přístup. My jsme u každé kampaně zvolili opatrný přístup a zastávali takový realistický optimismus, že věříme, že to půjde, ale…
Čí to byl nápad vydat deskovou hru?
Můj, ale strašně starej. Mám doma ještě poznámky ke hře, kterou jsme vymýšleli už po Jižní Americe. To je přesně ta věc, kterou si člověk dlouho převaluje v hlavě, ale pořád na ni není ten správný čas. Ten přišel až teď, po poslední cestě.
Pojďme ještě zpátky k vašim výpravám. Párkrát jste v rozhovorech uvedl, že cestováním člověk nachází sám sebe.
Že to takhle funguje jsem vypozoroval postupně. A taky jde o to, jestli to ten člověk vůbec vidět chce. Každopádně film to ještě posouvá na další úroveň. Když se pak vidíte, je to slušná zpětná vazba a spoustu toho odhalí. Třeba já o sobě vím, že jsem velký vztekloun. A cesty mi ukázaly, že čím větší průšvih je, tím míň se rozčiluju. Naopak když jde o blbost, vztekám se občas pořádně.
Ta zpětná vazba někdy může být bolestivá.
Je bolestivá jen pro někoho, kdo si o sobě myslí, že je strašně boží. Ale když do toho nejdete s tím, že jste boží, tak to přijmete. Hlavně už o sobě většinu těch věcí víte. Já jsem si třeba naprosto experimentálně ověřil to, co už je dávno vědecky doložené – že se stoupající únavou a klesající hladinou cukru každý začíná být nervní. Dřív to člověk bral jako fakt – tak jsem naštvanej. A mám právo bejt naštvanej. Jenže pak si uvědomíte, že důvodem je únava, že jste dlouho nic nejedli, že je děsný vedro a tak dále. Když vám tohle dojde, tak se sice neodnaštvete, ale znáte důvod a můžete s tím pak líp pracovat. Ale čím dýl na té cestě jste a čím víc jste zničení, tím hůř to jde. To je strašně hezky vidět i v našich seriálech. Když se nám na začátku zadře motor, všichni to řeší s entuziasmem. Ale pak se to stane podruhé, potřetí… A v tu chvíli už jsou všichni zpruzení a otrávení.
Povedlo se vám na sobě některé věci i díky zpětné vazbě změnit?
Určitě. Člověk si pak uvědomí, že se rozčiluje kvůli blbostem a může to vědomě tlumit. Posouvá se i to, co považujete za problém. Ale s tím pak mám zase často problém tady doma. Když se vrátím a některé věci mám na salámu, někteří lidé to nedokážou pochopit.
Napadá vás konkrétní příklad?
Třeba jak teď všude po městě potkáváte ty limetky, koloběžky. Když jsem viděl reakce lidí, měl jsem pocit, že Prahou jezdí vraždící koloběžky s plamenomety. Nástroje zkázy, smrti. Ale mě to nechává v klidu. Jasně, občas někde překážej, což není ideální. Měly by se instalovat ke krajům. Ale že bych to musel tak moc řešit? Když projedete Teherán, Káhiru a Nairobi, tak si jen řeknete – no jo, koloběžka…
To je Trabant! :-O