Od prvních pokusů rodiny Bačíkových vyrobit čokoládu uběhlo už deset let. Začínali doma v kuchyni bez jakýchkoliv receptur metodou pokus omyl. Až o tři roky později se na trh dostala jejich první tabulka čokolády. Dnes jich prodávají desítky tisíc, pořád ale zůstávají tou malou rodinnou čokoládovnou.
Jejich cesta za kvalitní čokoládou začíná v dalekém Ekvádoru. František Bačík starší, který tam už čtyřicet let žije, na plantážích vybírá ty nejlepší kakaové boby a další suroviny. Přímo z Jižní Ameriky pak v 25tunových kontejnerech putují na Moravu, kde už si je do parády bere zbytek rodiny.
S majitelem Čokoládovny Troubelice Františkem Bačíkem mladším jsme si povídali nejen o začátcích firmy, ale i o tom, proč si sami začali vyrábět stroje, jak moc jejich byznys zasáhla epidemie koronaviru nebo o jejich čokoládovém e-shopu, který úspěšně běží na Shoptetu.
S nápadem vyrábět čokoládu přišel váš otec už v roce 2002, tehdy vás ale nepřesvědčil. Proč? Bál jste se přesyceného trhu?
Přesně tak. V tu dobu byl na českém trhu obrovský přetlak, a když jsem v obchodech viděl tu spoustu čokolád, vůbec jsem do toho nechtěl jít. Navíc se většina prodávala za pár korun, protože nešlo o kvalitní čokolády, a já měl pocit, že bych tu kvalitu nedokázal prosadit. Ale postupně se trend začal obracet. Dnes už vidím daleko víc lidí, kteří si místo půlkilové čokolády radši koupí 45gramovou z kvalitních surovin.
Když jsou lidé zvyklí na čokoládu za 25 Kč, těžko se jim vysvětluje, proč ta vaše stojí trojnásobek. Bojovali jste s tím?
Spíš jen na začátku, teď už je situace jiná a trh si žádá kvalitnější věci. Ale v menší míře se nám to stává pořád. Na jednom veletrhu za námi například přišel pán s tím, že není normální prodávat čokoládu za 70 Kč, tak jsem se mu to pokusil vysvětlit. Nakonec si jednu čokoládu koupil a odešel. Po nějaké době se vrátil, vzal si další a uznal, že tu hodnotu má.
Příběh vaší čokoládovny v podstatě nastartovalo i to, že vám otec z Ekvádoru poslal 25 tun kakaových bobů a dalších surovin. Vy jste je chtěli prodat jiným firmám, což se ale nepovedlo.
Já se chtěl na začátku věnovat spíš obchodu. Chtěli jsme udělat velkosklad, nakupovat v Ekvádoru zboží a to pak prodávat dál. To se ale nepodařilo, takže jsme řešili, co s těmi surovinami uděláme. Zjistili jsme, že o naše zboží mají zájem i koncoví zákazníci. Začali jsme ho tedy rozdělovat do menších balení a pomalu se pustili i do testování výroby čokolády.
První tabulku čokolády určenou k prodeji jste vyrobili až v roce 2013, byla to tedy poměrně dlouhá cesta.
Byla dlouhá hlavně proto, že jsme na trh nechtěli pustit něco, čím bychom si nebyli úplně jisti. A nebyl tu tehdy nikdo, kdo by nám dokázal poradit. Dřív se u nás vyráběla čokoláda z kakaových bobů, ale po revoluci přišla vlna, kdy se dovážely čokolády vyrobené v zahraničí, které se tu jen roztavily a zformovaly do tabulek. Takže to v našem případě bylo dlouhé hledání a zkoušení metodou pokus omyl.
Na začátku jste měli velký problém se sháněním strojů.
Přesně tak. Jako první jsem koupil indický stoj na 6 kilo čokolády. Jenže čokoláda se vyrábí zhruba 70, 80 hodin v kuse a stroj jel nepřetržitě, takže vydržel jen měsíc. Proto jsem se rozhodl vyrobit pořádný stroj, který takovou zátěž vydrží.
To už je ale trochu jiný obor, vyrábět stroje.
Je, ale já k němu mám blízko, protože jsem strojař. Chodil jsem na průmyslovku a strojařina mě baví dodneška. Takže jsme si díky tomu dokázali vyrobit stroje, které jsme potřebovali.
Další věcí byla samotná výroba čokolády.
První pokusy probíhaly v naší domácí kuchyni. Tehdy jsme ještě ani neměli ten indický stroj, takže jsme míchali ručně. Základní surovinu jsme měli tu nejlepší, kakaové boby z Ekvádoru – a k těm jsme pak přimíchávali další suroviny. Nechtěli jsme sladit bílým cukrem, tak jsme jako první začali sladit sušenou třtinovou šťávou panelou. To byl nápad mého táty. Sice jsme si vyslechli spoustu názorů, že to nepůjde, ale jak je vidět, jde to. I když nějakou dobu trvalo, než se nám to povedlo.
Jak dlouho trvalo najít ty správné poměry.
Hodně dlouho, víc než rok.
Vycházeli jste z nějakých receptů?
Vůbec ne. Byla to opravdu metoda pokus omyl. Pořád jsme ochutnávali, než nám to konečně začalo chutnat.
Jak velkou roli hraje v celém procesu to, že váš otec v Ekvádoru objíždí plantáže a vybírá nejlepší kakaové boby?
Řekl bych, že to dělá tak 50 % výsledku, možná i víc. Bez prvotřídních surovin by nebylo možné dát ruku do ohně za kvalitu. Kakaové boby by se samozřejmě daly koupit i jinde, jenže když nejste přímo na místě, nemůžete si je pořádně prohlédnout ani ochutnat. To na těch překladištích prostě nelze.
Po těch letech už asi máte s farmáři bližší vztah.
Rozhodně. Táta už je v Ekvádoru čtyřicet let a farmáři se postupně stali našimi přáteli. Ten vztah je jiný, než kdybyste měli běžného dodavatele, kterého sice znáte, ale viděli jste ho párkrát za život. Náš kontakt s farmáři je nepřetržitý. Dokonce za námi občas přijedou, aby viděli, jak to děláme. I pro ně je to zpětná vazba a jsou rádi, když vidí, jak jsou jejich kvalitní suroviny dobře využité.
Jak jste začali prodávat?
Nejdřív jsme zkoušeli objíždět prodejny a nabízeli naše čokolády tam, ale to se vůbec nepovedlo. Nechtěl jsem se nikoho doprošovat, takže jsme se rozhodli postavit e-shop a prodávat tam. Začínali jsme na WebSnadno a pak přešli k Shoptetu. Tam to bylo na úplně jiné úrovni, mnohem promakanější.
Takže jste ten přechod pocítili?
Rozhodně, viděli jsme velký rozdíl úplně ve všem. Díky vaší platformě jsme mohli zvládat mnohem víc objednávek. Hodně nám pomohlo například to, že spolupracuje s účetním programem, což usnadnilo administrativu, spolupracuje i se skladem… Všechno je zkrátka zautomatizované. Pocítili jsme i stokrát lepší SEO, najednou jsme byli daleko víc vidět ve vyhledávačích.
Proč jste si vybrali Shoptet?
E-shopové řešení jsme vybírali s manželkou – hledali jsme, porovnávali, vyzkoušeli a Shoptet nám přišel jako nejlepší na trhu, tak jsme do něj šli.
Před nějakou dobou jste přešli na novou šablonu.
Byl to pro nás velký krok. Měli jsme určitou představu, které jsme chtěli dosáhnout, a pracovali na její realizaci skoro rok. Ladili jsme opravdu každou maličkost. Ze šablony Rock jsme přešli na šablonu Classic, kterou jsme pomocí studia dkLAB upravili přesně podle našich představ a potřeb. Spolupracovali jsme i s externím grafikem a na kopii našeho původního e-shopu zkoušeli spoustu variant, dokud jsme nebyli úplně spokojeni. V e-shopu máme několik set výrobků, takže jsme potřebovali, aby byl e-shop nejen designový, ale i přehledný v mobilní i desktop verzi. Občas, když večer nemůžu spát, zkouším si v našem e-shopu něco objednat. Chci vidět objednávací proces, protože ten je podle mě zásadní. A zatímco předtím jsem se s ním nemohl ztotožnit, teď už je na 95 % podle mých představ.
Jak moc zasáhla na jaře váš byznys epidemie koronaviru?
Na e-shopu máme velkoobchod i maloobchod. Zatímco u koncových zákazníků nějaké objednávky přibyly, u těch obchůdků naopak klesly, protože většinou musely být zavřené. Takže ano, zasáhlo nás to, ale snažili jsme se to aspoň částečně dohnat u koncových zákazníků. Zacílili jsme na ně marketing a myslím, že se nám to povedlo.
Kde vidíte svou čokoládovnu za deset let?
Chci, abychom zůstali tou malou rodinnou čokoládovnou. Nejde mi o to, abychom rostli do obřích objemů, ale jde mi hlavně o udržení naší kvality. To je pro mě zásadní.
Co vás na tom všem nejvíc baví?
Nejvíc mě baví ta práce. Jen když člověk dělá něco opravdu rád, nevadí mu, že tomu věnuje 19 hodin denně.
Tolik?
Většinou ano, ale jsou i dny, kdy dělám 15 hodin. Hrozně mě baví sledovat ty posuny. Vidět cestu, kterou už jsme ušli. Ze začátku nám nikdo moc nevěřil. Vzpomínám na jednu výstavu, kde jsme ještě byli jen s těmi kakaovými boby. Přišla se na nás podívat jedna větší firma a já jim řekl, že příští rok už přijedeme s čokoládou. Vůbec nevěřili, že bychom to dokázali. Podobné pochyby jsem si vyslechl i při vyřizování povolení pro provozovnu, když jsme chtěli ze staré zemědělské usedlosti udělat naši čokoládovnu. Taky nám nevěřili, ale my jsme to zvládli.
Znám, jezdím tam a výborné …