Bylo, nebylo… Tedy spíše bylo a je. V české kotlině žije spousta lidí, kteří na internetu publikují originální texty či obrázky za účelem zisku (peněz, dobrého jména, reklamy na své služby a podobně) či prostě jen tak pro zábavu, a ta spousta stojí na jedné straně velmi chatrného plotu. Můžeme jim říkat Tvůrci. Na té druhé straně stojí masa více či méně anonymních uživatelů, kteří buď nikdy neslyšeli o tom, že i na internetu by se měla dodržovat určitá pravidla (říká se jim familiérně zákony České republiky), nebo to naopak vědí velmi dobře, ale i přesto je pro ně velmi lákavé těžit z cizí práce. Nazývejme je pravým jménem: Zloději.
Tyto dvě skupiny se nemají rády již od dávných dob internetu, protože Zloději přebíhají na druhou stranu plotu, kradou originální díla, která vytvořil někdo jiný a vydávají je za svá (od té chvíle je lze nazývat plagiáty a jejich taky-autoři získávají přezdívku plagiátoři). K přímým potyčkám mezi Tvůrci a Zloději dříve příliš často nedocházelo, protože se Tvůrci cítili být příliš povzneseni nad takové malichernosti, v posledních několika letech, kdy možnost velmi slušného výdělku můžete z internetu přímo cítit, se však množství Zlodějů a míra přebíhání za plot na „zbojnické“ výpravy zvýšili natolik, že se Tvůrci musí začít bránit. A o tom je tento článek.
U warezu sice filozofická bitva o změnu či zachování paradigmatu ještě nebyla dobojována, u textů a obrázků jednotlivých autorů však naše společnost momentálně velmi dobře ví, jak si stojí: krást se nemá. Přesto se pořád objevuje velké množství potulných vykladačů zákona upravujících si jeho význam či přímo internetových desperátů zákony neřešících, kteří to kradou, jak můžou. Vážení rozezlení autoři či provozovatelé elektronických informačních médií, nenechte si to líbit!
Na začátek, než někteří z vás třeba začnou zvedat virtuální kameny a házet je po plagiátorech, je třeba si říct, že ne všechny zkopírované věci jsou plagiáty. Pokud jsou texty či obrázky autorem umístěny pod určitými licencemi (GNU FDL, CC apod.) či dokonce vypuštěny jako volná díla (public domain), mohou je ostatní šířit, umisťovat do svých projektů a do určité míry (podle licence) také upravovat.
Pokud autor zřetelně a jednoznačně nestanoví, že se v rámci nějaké licence vzdává části svých autorských práv, požívají texty i obrázky plné autorské ochrany – nesmí být nijak dál šířeny či pozměňovány, a pokud to někdo dělá, koná proti zákonu a žádná upozornění na webu, že byl materiál převzat z veřejně dostupných zdrojů, nebo klasický nápisek pod obrázky „Zdroj: Internet“ nehrají roli.
Nejčastějšími místy, kde autoři své výtvory mohou najít zkopírované, jsou e-maily a malé weby tvořené náctiletými nadšenci. Samozřejmě záleží na tématu, ovšem náctiletí budoucí AJťáci, třináctileté bloggerky a úředníci rozesílající „vtipné a zajímavé“ řetězové e-maily jsou dnes prakticky plagiátorským klišé. I pouhé označení zdroje u nich téměř nikdy nenaleznete.
Dalším semeništěm tohoto typu zla jsou weby s wallpapery (pozadími na plochu), servery s vtipy či vtipnými texty a obrázky a podobné projekty. Zde je však kopírování považováno za naprostý standard a téměř nikdo ho neřeší.
Úhlavními nepřáteli autorů jsou však až plagiátoři z komerční či polokomerční sféry. Jde o všechny, kteří ze zkopírování díla významně finančně či jakkoliv jinak těží. Může jít o tvůrce webů o cestování, kteří si veškerý text poskládali pomocí Ctrl-C a Ctrl-V, ale třeba i o redaktory nějakého méně známého e-magazínu, kteří nějaký článek republikují a vydávají ho za svůj. Paleta možností, kdo a jak přesně se stane podvodníkem, je zde skutečně široká a je to skutečně ta oblast, ve které autora plagiátorství dost nakrkne.
Vzhledem k rozsáhlosti internetu, kdy každý uživatel navštěvuje pravidelně jen několik svých oblíbených stránek, je nejsložitějším úkolem každého bojovníka za autorské právo a spravedlnost nalezení samotných plagiátů. Nespoléhejte na to, že vás nikdo nekopíruje – pokud je vaše práce k nalezení na aspoň trošku frekventovaných místech, pravděpodobně se někdo najde.
Dříve k nalézání plagiátů sloužil především strýček Google, dnes už vše velmi zjednodušují specializované nástroje (na to, jak je tato problematika aktuální, je jich překvapivě málo, ovšem dostačují).
Copyscape.com je hojně využívaný vyhledávač pro hledání a nalézání duplicitních textů. Stačí, když do něj zadáte adresu stránky, jejíž kopii hledáte, a spustíte vyhledávání, a po pár sekundách máte z poloviny vyhráno: uvidíte před sebou seznam stránek, které byly zaindexovány některým z větších zahraničních vyhledavačů, obsahujících nějaký text ze zadaného webu. Shodné části jsou pak zvýrazněny.
Pokud máte s nelegálním kopírováním textu skutečně velké problémy, můžete si navíc předplatit speciální služby, které Copyscape poskytuje. Jde jednak o jeho prémiovou verzi, ve které můžete ověřit originalitu textu ještě předtím, než ho publikujete někde na internetu (dodal-li vám ho třeba nějaký externí redaktor, se kterým ještě nemáte moc zkušeností), či dávkově nechat zkontrolovat celé vaše stránky (platí se 0,05 amerických dolarů za jedno hledání). Výsledky jsou samozřejmě rozsáhlejší a propracovanější, než u Free verze.
Druhou velmi výhodnou službou je Copysentry, profesionální ochrana proti online plagiátorství. Díky ní může být váš web kontrolován automaticky a průběžně a v momentě, kdy se na internetu objeví kopie nějakého vašeho textu, budete o tom informováni na e-mailu. Cena Copysentry začíná na 4,95 dolarech za měsíc (kontrola probíhá jednou za týden, denní kontrola stojí 19,95 USD za měsíc).
Velkým plus Copyscape, které ocení asi především vývojáři, je nabídka API, díky kterému mohou jeho funkce použít do nějakého vlastního skriptu, kterým boj proti plagiátorům ještě zdokonalí.
TinEye.com je vyhledávač podobný Copyscape, zabývá se ovšem vyhledáváním zkopírovaných obrázků. To samozřejmě není tak jednoduché (především výpočetně), takže dřív bylo vyhledávání založeno především na klíčových slovech, dnes ale TinEye velmi efektivně rozeznává kopie také přímo a navíc dokáže najít i modifikace obrázku (tedy jeho výřez či jeho použití v nějakém jiném rozsáhlejším obrázku).
Nechtěné výskyty vaší fotky či grafického dílka můžete hledat tím, že obrázek na TinEye buď nahrajete, nebo jen vložíte URL adresu, na které se nachází, a zmáčknete Search.
Pokud byste hledali například screenshot Průzkumníku ve Windows, najde vám TinEye nejenom kopie onoho screenshotu, ale i spoustu velmi podobných screenshotů (toť k jeho rozeznávací schopnosti: je velmi dobrá, ale ne stoprocentní). Pokud si nejste jisti, že nalezený obrázek je právě ten váš, můžete kliknout na odkaz Compare Images a následně oba dva porovnat.
Bohužel tento vyhledávač není tak dokonalý, aby na internetu našel všechny kopie vašeho obrázku, dá vám však velmi slušnou představu, zda někde jinde umístěn je (některá z oněch míst pak dostanete v přehledném seznamu jako výsledek hledání). Zjednodušit práci s TinEye si můžete pomocí dostupných pluginů do Firefoxu a Internet Exploreru. Ke komerčně dostupné API pro použití ve skriptech se dá dostat také.
Tynt.com je služba, která se nachází na pomezí mezi nacházením plagiátů a řešením problému. Tynt totiž bedlivě sleduje, co uživatelé na stránkách dělají, a když označí nějaký text s tím, že ho chtějí zkopírovat, tak k němu přidá řádek textu o tom, odkud byl text zkopírován. V kopírování tedy nebrání, ale když uživatel spadá do typu „znuděný úředník rozesílající maily známým“, který zdroj neuvádí jen z lenosti, bude mail putovat i s oním řádkem a odkazem, jež vám může přivést nové návštěvníky.
Navíc díky tomu řádku můžete alespoň částečně sledovat, kam se váš text poděl – Tynt si vede statistiky, kolikrát bylo z dané stránky kopírováno, a pokud záškodník nesmaže odkaz, sleduje také, kolik vždy určitá kopie přivedla na vaše stránky uživatelů. Tynt poskytuje ještě celou řadu funkcí, z nichž velká část není vhodná k praktickému využití, ale zajímavá je např. Heatmap označující barvami (paletou od žluté do červené), které části stránek jsou nejvíc kopírovány.
Pro zprovoznění těchto služeb vám stačí se registrovat na stránkách Tynt.com a následně do svých stránek vložit JavaScriptový kód vypadající podobně jako třeba ten od počítadla návštěvnosti. Plagiátorství Tynt rozhodně nevyřeší, ale lenochům stíží práci s případným umazáváním odkazů a vám přivede pár nových návštěvníků a ulehčí trošku práci při dokazování, že text je skutečně váš.
Žádný ze způsobů boje proti plagiátům není stoprocentně účinný, ale jejich kombinací můžete dosáhnout velmi zajímavých výsledků. Jeden z preventivních prostředků jsme již zmínili: Tynt.com. Jeho poněkud drsnější variantou jsou JavaScriptové kódy, které po vložení do stránky zabraňují pravému či dokonce i levému kliku, takže méně zkušený uživatel se může zaleknout a od kopírování upustit. Tato metoda však vašim uživatelům způsobuje víc nepříjemností, než vám přináší užitku, a navíc pro skutečné plagiátory není žádnou překážkou (profesionál si poradí dvěma kliknutími, ti méně počítačově zdatní ovšem zvídavější tento problém obejdou s pomocí Googlu do deseti minut, ostatní neschopní i hledat ale s dostatkem času si text přepíšou).
Dosti pasivní, ovšem často efektivní prevencí, je výrazné upozornění na stránce, že text není povoleno bez písemného svolení autora dále šířit, že je chráněn autorskými zákony a že v případě problémů jste připraveni se soudit (inspirovat k napsání toho upozornění se můžete na mnoha webech, zajímavě formulované je např. na Neviditelném psovi Ondřeje Neffa ; pozor na autorská práva ;-) ).
Když jste plagiát už objevili, máte dvě relativně jednoduché a jednu složitou možnost, jak se postarat o jeho stažení. Jako první krok byste se měli pokusit se domluvit se samotným plagiátorem. Napište mu mail, že jde o váš text a že žádáte o jeho okamžité stažení, jinak podniknete příslušné právní kroky. Na zahraničním internetu je úspěšnost takových požadavků nižší, v českých vodách však úspěšně vystrašíte naprostou většinu plagiátorů, takže s omluvami, výmluvami či raději zcela v tichosti vše napraví. Nečekejte však nějakou omluvu či finanční odškodnění – takovými požadavky (ač oprávněnými) stažení článku spíše ještě oddálíte a zkomplikujete. Když se v krátké době nic nestane, můžete si se zlodějíčkem ještě nějakou dobu mailovat, ale pravděpodobně se ničeho nedoberete, takže přichází chvíle pro krok dvě: kontaktování hostingu.
Provozovatelé hostingů obecně nemají moc rádi nějaké popotahování se zákonem, a proto vycházejí požadavkům na vymáhání práva dost vstříc. Když prokážete, že text je váš, poskytovatel freehostingu smaže protiprávní web téměř okamžitě, u placených hostingů však budete muset trošku víc dokazovat a jejich provozovatelé se pravděpodobně budou chvíli snažit hrát prostředníka mezi oběma stranami. Pokud se nedohodnete a třeba díky záznamům na archive.org prokážete svá tvrzení, pravděpodobně se také celkem rychle dočkáte spravedlnosti.
Jestli i tohle však selže, nezbývá než se obrátit na policii a potažmo soud. Nešetřete na kvalitním právníkovi, který se v internetu i v autorském zákoně dobře vyzná, protože většina takových žalob často končí právě kvůli státním orgánům, které nejsou znalé skutečných poměrů a které advokát nedokáže zavést na správnou cestu. Jde o finančně nákladné řešení problému plagiátorství, proto se ne vždy vyplatí, ale pokud byste o něm vůbec uvažovali, dobře si schovávejte případnou e-mailovou komunikaci s plagiátorem, soubory na disku, ve kterých je váš text ještě z doby, než byl publikován na internetu, a další věci, které by se mohly hodit při důkazním řízení. V České republice takovýchto sporů zatím moc neproběhlo a policisté a soudy se jim snaží občas vyhýbat – o to více se musíte snažit vy.
Moc pěkný a obsáhlý článek. Chválím :)
Protože článek už je celkem starý, nově se hojně používá https://www.siteliner.com/. Návod na použití tady: https://www.gotchseo.com/siteliner/