Když se v létě 2007 vydal trabantem na dobrodružnou výpravu Hedvábnou stezkou, vědělo o tom jen pár nadšenců. Dnes zná žlutý cirkus Dana Přibáně celá republika. Během 11 let objel celý svět a natočil o tom 5 dokumentů. I když jsou populární, nikdy ho neživily. O to se starají přednášky a milým bonusem je e-shop.
S Danem Přibáněm jsme se pobavili o jeho výpravách, o tom, co ho na nich nejvíc dojalo i proč se s trabanty rozhodl po tolika letech rozloučit. A řeč byla i o jeho e-shopu Transtrabant, který zaparkoval u nás na Shoptetu. Kdo se o něj stará a jak posílají balíky?
Se svými trabantími výpravami jste projeli velkou část světa. Co vás na cestách nejvíc dojalo?
Zažili jsme spoustu hezkých momentů, kdy nám někdo nezištně pomohl. Ale nejvíc mě dojalo, jak nás lidé vítali při návratu domů. Od ukrajinské hranice po Prahu s námi 1 000 kilometrů jela kolona aut, lidé stáli kolem silnic s vlajkami a transparenty a mávali. Bylo to pro mě neuvěřitelné i v tom, že to zbouralo několik dogmat o Češích. Podle mnoha výzkumů jsme národ, který se nechce moc radovat. Vážně na tom něco je a je to podle mě škoda. Jsme šikovní, schopní, máme spoustu inovativních projektů a to, co jsme za komunistů ztratili třeba v průmyslu, teď doháníme v IT. Zase jsme se chytli. Ale stejně na to neumíme být hrdí. Jsme opakem Američanů, kteří jsou hrdí na každou pitomost. Třeba Santa Monica Pier v LA – to je obyčejné molo s ruským kolem a horskou dráhou. Taková malá matějská a oni z toho udělají globální fenomén a jsou na to pyšní. My když máme něco, co je opravdu boží, tak to neumíme ocenit. Není to tady zvykem. A současně není zvykem dávat najevo pozitivní emoce. Já jsem hrozně rád, že tohle ten náš trabantí projekt dokázal.
Asi jste nečekali, že vás bude vítat tolik lidí.
To ne. My jsme se příjezd pokusili vyřešit co nejlíp, jak to šlo. Měli jsme online sledování na Google Mapách, jenže se tam pak nabral třiceti, čtyřicetiminutový prostoj. Takže na nás lidé podél silnic stejně třeba hodinu čekali. A bylo hrozně hezké, že to udělali. Navíc v době, ve které když Elon Musk vystřelí auto na oběžnou dráhu, všichni to sledují na mobilu a nikdo nemusí nikam chodit. Právě srážka toho, co se o Češích říká a toho, jak tam na nás čekali a vítali nás – to pro mě na tom všem bylo to nejkrásnější. Nevěřil bych, že i země, kterou znáte nejlíp, vás dokáže tak překvapit. Na cestách se to stává pořád – někam dorazíte, máte své představy, ale ono je to pak celé jinak. Tak si řeknete: Aha, to jsem nečekal. Ale nečekáte, že se vám to stane doma.
Vaše filmy byly úspěšné. Člověk by čekal, že jste musel vydělat hodně peněz, ale jak jste v jednom rozhovoru zmiňoval, jste na nule a nebýt přednášek, tak dokonce v mínusu.
Filmy mě neživily nikdy – ani teď, když jsou úspěšné. Mám to tak nastavené schválně, jinak bych musel podstoupit práva České televizi a to prostě nechci. Pak už bych se musel na všechno ptát – i na to, jestli můžu udělat trabantí hru. Takže oni jsou koproducent díla a já mám nárok na podíl ze zisku, který ale v podstatě žádný není. To by na film muselo přijít 700 tisíc lidí a ne 70 tisíc. Takže mě živí přednášky a e-shop je takový milý bonus.
Nenapadlo vás jít s filmy do zahraničí? V Česku a na Slovensku je přeci jen malé publikum. Nebo myslíte, že by se ztratily v překladu?
My jsme to samozřejmě v zahraničí zkoušeli. Ale ztratilo se to v překladu už v Polsku. Hezky to vysvětluje náš producent svou tradiční otázkou: “Koukali byste se na takovýhle film v lotyšštině?” Jen opravdu velký zahraniční fanoušek, kterého tenhle žánr extrémně zajímá, by byl ochotný ho sledovat v češtině. Na film v angličtině se lidi podívají, ale čím je jazyk minoritnější, tím je šance menší.
Kde jste to třeba zkoušeli?
Hodněkrát například v Německu, ale vzdali jsme to. Když jsme brali první Poláky, tak jsme doufali, že se nám povede polská distribuce. Ale to by film musel být polský. I teď na Slovensku udělal Marek, který s námi jezdí na Jawě, sólovou výpravu na pionýrech. A měl lepší čísla než my. Protože Slováci jdou radši na slovenský film než na český. Na ten jdou sice taky, ale ne tolik. Slováci jsou takoví rozkošní nacionalisti, což zase my Češi nejsme. A to už jsme zase u toho. Podle mě bychom neměli jít do extrému – v národovectví na úroveň Poláků a v namachrovanosti na úroveň Američanů… Ale mohli bychom trošku přidat.
Co se týká zahraniční distribuce – neměli byste větší šance v zemích, po kterých jste cestovali? Tam jste občas byli velkou atrakcí, kolikrát jste se objevili i v tisku.
Určitě, i proto teď třeba řešíme Indii. Indové by podle našich reakcí mohli být zvědaví na to, jak Češi jedou po Indii. Ale tím je z toho vlastně úplně jiný film.
Jasně, jiný žánr, ale fungovat by mohl.
Určitě. Zároveň to bude zase zajímavé jen pro Indy, ale už ne pro Američany nebo Němce. Stejně tak by Jižní Amerika mohla zajímat Brazilce, jenže distribuční věci nejsou sranda.
Z poslední výpravy jste měli 600 hodin materiálu. Nedokážu si představit to stříhat.
Neexistuje nikdo, kdo by viděl všechen ten materiál. Ani náš kameraman, protože něco točil někdo jiný, něco palubní kamery. Jde to přes několik lidí, kteří vybíraj a vybíraj. A nám nezbývá než doufat, že se cestou přes těch pár sít neztratí nic zásadního. Zrovna teď naposledy nám přišlo, že nějaký materiál chybí. Divili jsme se, že by nebyl natočený. Až pak jsme zjistili, že se špatně načetl jeden disk. Naštěstí nám ve filmu nechyběl a v seriálu už je.
Trabanta Egu pojmenovala vaše dcera, bylo to její první slovo. Co trabant Babu?
To je taky její slovo. Když jsme jeli do Afriky, říkala pískovišti babu, protože se tam chodilo s bábovičkami. A pak jsme zjistili, že Babu je v Africe docela časté jméno. Jmenoval se tak i policajt, který nám dával pokutu. Když pak měla pojmenovat Jawu, už jí bylo pět, moc o tom přemýšlela a plácala ptákoviny. Tak jsme ji pojmenovali po ní, Anežka.
Pojďme k vašemu e-shopu – kdy vás napadlo si ho založit?
Tak nějak nám to vyplynulo. Už když jsme prodávali DVDčka s Afrikou, udělali jsme si takovej ultra jednoduchej e-shop. Tedy on to nebyl úplně e-shop.
Spíš formulář?
Přesně tak. Formulář, který mi akorát poslal e-mail, že si někdo něco objednal. Pak jsme ale měli merche čím dál víc a lidi se po něm i víc ptali. Tak jsme se rozhodli, že to posuneme dál. Potřebovali jsme e-shop překlopit do něčeho smysluplného. Je to stejné, jako když jsme mezi Afrikou a Jižní Amerikou přešli na profíka kameramana. Zdenda má kameru vystudovanou a je to něco jiného, než když točil můj kamarád sociolog, se kterým jsme dělali amatérské filmy. To jsou takové ty skoky, kdy se musí část projektu profesionalizovat a postavit na opravdových základech.
Uvažovali jste o individuálním řešení e-shopu?
Ne. Tím, že je nás na to pět a půl, chtěli jsme jednoduchou platformu.
Proč jste si vybrali Shoptet?
Koukal jsem i na jiná řešení, ale u Shoptetu se mi líbilo rozhraní a taky mě zaujalo, jak příjemně se obsluhuje. Snad u ničeho jsme nepotřebovali podporu, protože nám bylo všechno víceméně jasné. Je sympatické, že se v tom člověk vyzná, aniž by to byl nějaký profík.
Kdo e-shop stavěl?
Já, ale teď se mi o něj stará máma. Bez ní bych byl… Stará se o všechno papírování, protože to úplně nenávidím.
Posílá i balíky?
Dřív je posílala, ale jak se zvětšily objemy, zvolili jsme jinou cestu. Máme na to firmu, která nám kdysi rozesílala věci z crowdfundingových kampaní.
Už jste veřejně prozradil, že vaše cestování s trabanty teď končí.
Je to tak – a to ze dvou důvodů. Jeden je náš emoční – je to pořád to samé dokola a my už potřebujeme udělat něco jiného. I za tu cenu, že to nebude tolik úspěšné. Od určitého okamžiku chápu kapely, které skončí a pak se dají dohromady. A věřím jim, že to není marketingový kalkul. Člověk se prostě v určitou chvíli dostane do stavu, kdy už si není jistý, jestli to dělá proto, že to baví jeho, nebo že to baví fanoušky. A ve chvíli, kdy se pokusí jít trochu jinam, lidé začnou fňukat, že to není ono. Ale my se dostali do pozice, že to chceme dělat jinak. Druhá věc je, že chceme projekt ukončit ve chvíli, kdy je na vrcholu a nechat v lidech ten dobrý pocit. Nečekat, až začne upadat. Ale není to o tom, že bychom odcházeli, prostě jsme se to rozhodli utípnout a sami nevíme, jestli se trabanti ještě někdy vrátí. Teď ale chceme jezdit jiným autem, jinak a jinam.
Už víte, kdy něco bude?
Začneme na tom pracovat letos, takže příští rok by to mohlo být. Nechci udělat stejnou chybu jako mezi Jižní Amerikou a Austrálií, kdy jsem nenechal mezi cestami žádnou pauzu. To bylo šílenství. Ale myslím, že to máme vážně dobře vymyšlené. A mám radost, že zatím nikoho nenapadlo, o co jde. Na druhou stranu je vtipné, že lidé tipují věci, které by nám přišly strašně nudné a jim by asi stačily. Třeba že pojedeme ladou nivou nebo velorexem. V tom by ale nebyl žádný posun. Už se na to fakt těším.
Napsat komentář