„Prodej to a žij“, tak se jmenuje brand a e-shop sympatické manželské dvojice Lucky a Aleše. Přesně 2. 2. 2020 ve 2 hodiny odpoledne a po tři čtvrtě roce příprav se za nimi zaklaply dveře a od té doby cestují po světě. Společně vyhráli nad Lucčinými zdravotními problémy a plní si svůj životní sen.
Lucka a Aleš svůj velký sen odletět s jednosměrnou letenkou v kapse dlouho odkládali a dál žili v každodenním stresu a spěchu. Když se ale u Lucky objevily vážné zdravotní potíže, řekli si stop. Přeskládali svoje priority, prodali svůj majetek a už skoro rok a půl cestují po světě s batohem na zádech. Jejich dobrodružství si našlo spousty příznivců díky jejich fotkám na Instagramu a vedlo také k založení e-shopu Sellitandlive.
Když jsem se s nimi do Dominikánské republiky spojila přes videohovor, bylo v Česku už 16 hodin odpoledne, zatímco Lucka a Aleš byli v 10 hodin ráno tamního času možná právě po snídani. Z obou sršela velmi pozitivní energie a nadšení do života. A o čem jsme si povídali? Třeba o tom, jak to všechno začalo, jaká překvapení zažili na cestách a jaké to je, každých pár dní spát jinde.
Lucko, nestýská se vám občas po vašem kosmetickém salónu?
Sice mě to bavilo, ale upřímně, nijak zvlášť na to nevzpomínám. Je to pro mě uzavřená kapitola a můj život je teď úplně jiný.
Aleši, co jste před cestováním dělal vy?
Pracoval jsem hlavně v managementu ve velkých firmách. 10 let jsem byl v T-Mobile, pak v Lidlu a poslední práce byla v CrossCafe, kde jsem měl na starost východočeský region.
Lucko, dočetla jsem se, že vaše zdravotní problémy (Crohnova choroba, cysta, panické ataky, deprese) přišly najednou. Jak si to vysvětlujete?
Asi se to projevovalo už delší dobu, ale kvůli práci a kvůli tomu, že člověk tak nějak ignoruje signály svého těla, jsem si toho v běžném životě nevšimla. Přicházelo to v náznacích, až najednou to vygradovalo.
Aleši, jak jste se cítil, když jste viděl, co se s Luckou děje?
Nebyla to žádná sranda. Napadaly mě různé myšlenky a přemýšlel jsem nad tím, jak reagovat, jak se chovat a proč to tak vůbec je. Bylo to hodně náročné a zdálo se nám důležité udělat nějakou změnu.
Lucko, jak zdravotní problémy ovlivnily váš tehdejší každodenní život?
Razantně – v práci, ve vztahu, v běžném fungování. Ohledně fyzických potíží jsem osm měsíců neměla žádnou diagnózu, doktoři stále opakovali to samé a hledalo se, co mi vlastně je. Mezitím se objevovala psychická nejistota ve formě deprese, úzkostí, panických atak. Některé dny jsem nebyla schopná fungovat a jen jsem ležela a dýchala.
Nakonec jste se rozhodli úplně změnit prostředí. Byla pro vás nemoc v tomto rozhodnutí zásadní?
Už nějaký čas jsme přemýšleli nad vycestováním na delší dobu nebo na neurčito. Ale pořád byla práce, odkládali jsme to, řešili něco jiného a žili ve stresu. Tohle byla vlastně taková poslední facka pro nás oba, prožívali jsme to spolu. Měli jsme nějaké sny a chtěli jsme si je konečně splnit a ne pořád odkládat.
Vaši blízcí vám to ze začátku nejspíš úplně nevěřili…
Jak kdo. Spousta lidí, jako třeba rodina, pořád doufala, že se to nestane. My jsme o tom mluvili už roky, nebylo to nic tajného a trochu jsme cestovali i dříve. Ale vždycky jsme se vraceli. (smích) Takže hodně lidí stejně nevěřilo, že bychom odjeli na dýl. Než jsme skutečně přijeli k našim s tím, že jsme prodali byt a potřebujeme chvilku někde bydlet.
Proč jste se rozhodli všecko prodat a nenechat si žádná zadní vrátka?
Přemýšleli jsme, jestli si něco nechat, třeba náš byt místo prodeje jen pronajmout. Ale na druhou stranu jsme potřebovali nějaké finance do začátku. Chtěli jsme do toho jít se vším všudy. Potřebovali jsme si oba dva odpočinout, nechtěli jsme hned zase začít pracovat a trápit se a stresovat. Chtěli jsme si aspoň na chvíli zajistit finanční nezávislost. Hrozně se nám ulevilo. Je to, jako byste začínali odznovu.
Zbavili jste se spousty věcí, nechybělo vám pak zpětně něco?
Ani ne právě. Koupili jsme byt, 7 let jsme ho rekonstruovali, ale když jsme nakonec odevzdávali klíče, tak nám to ani nepřišlo. Žádné velké emoce jsme kolem toho necítili a nic zásadního nám nechybí. Měli jsme výhodu, že nám rodiče poskytli na dobu, než jsme odjeli, útočiště, takže jsme měli vlastně i nějaké zázemí.
Jak se vám žije teď, s batohem na zádech?
Sice příležitostně těžce, ale obecně lehčeji. Je to úplně jiný život, je o poznávání jiných kultur a světů. Ani nemáme čas přemýšlet nad tím, co bylo. Každé tři dny spíme jinde. Není nám už dvacet, takže to občas bolí, ale zážitky to vykompenzují. (smích)
Jak jste prožívali tu změnu, když jste skutečně odjeli – jaké byly začátky?
Lucka: Přiletěli jsme do Bangkoku a ubytovali se v takovém hodně levném a rušném velkém hotelu v centru města. V noci nás probudil hluk na chodbě, kdy se někdo dobýval do vedlejšího pokoje. Nikdy nezapomenu, jak Aleš na něj vylítnul, že jestli nepřestane, tak bude zle. (smích)
Aleš: Bylo to obecně docela vystřízlivění, ale zas to, co následovalo, byla paráda. Není to dovolená, jak si spousta lidí myslí, že si vlastně jen rozhazujeme peníze. Přesuny jsou náročné, každou chvíli jsme na jiném místě. Obětováváme svoje pohodlí a finance musíme šetřit.
Lucko, jak to vypadá s vaším zdravotním stavem teď?
Co se týká fyzických obtíží, tak ty jsou pryč. Psychika je na tom také mnohem lépe. Občas se úzkosti a nejistoty sice trochu vrátí, ale je to něco, co asi má někdy každý z nás. Oproti tomu, co bylo předtím, už je to nic. Myslím si, že jsme v tomto spolu s Alešem udělali obrovský kus práce a cítím se moc dobře.
Seznam navštívených zemí by u vás byl asi hodně dlouhý. Ale máte už na kontě všechny kontinenty?
Antarktidu a Austrálii ještě ne. Nemáme rádi zimu, tak nejezdíme do zemí, kde je studeno. (smích) Do Austrálie jsme se chtěli podívat z Asie, ale koronavirová situace nám nakonec zavřela dveře, takže nás cesta zavedla jinam. Někdy se plán holt změní a třeba jsme nečekaně letěli z Portugalska do Tanzánie a byli jsme tam přes dva měsíce. (smích)
Objevili jste někde ráj na zemi?
Několik! Vlastně každá země má něco. Hodně se nám líbilo na Filipínách a v poslední době nás hodně zaujalo Mexiko. Neskutečně nás překvapilo, je zde hodně příjemná energie lidí, příroda, prostředí… Neuvěřitelně krásná příroda je i v Laosu. Celá střední Amerika nabízí hodně možností, je tam skvělé jídlo i lidi a skoro pořád sluníčko.
K ráji patří peklo, narazili jste někde i na to?
Není to o zemích celkově, spíš některá místa mají takovou blbou energii, nejsou tam příjemní lidi a tak. Moc jsme nerozdýchali mentalitu lidí v Tanzánii, kde se vás často pokoušejí okrást. Ale v horách to tam zase bylo fajn. Dar es Salaam byl fakt spíš to peklo. (smích) Obecně nemáme moc rádi velká města, zvlášť ta rušná, špinavá a hlučná.
Kde jste zatím zůstali nejdéle?
V Kambodže. Tam jsme byli přes 4 měsíce. To bylo právě v tu dobu, kdy se všecky země zavřely. Ale i tak se dalo lokálně cestovat, takže jsme Kambodžu poznali dost podrobně. Potkali jsme taky Čechy a Slováky, kteří tam žijí, bylo to moc fajn. Lidi jsou tam celkově super. Jestli si myslíte, že je něco nemožné, tak jeďte do Kambodže, tam je možné všechno. (smích) Funguje tam něco, čemu říkáme asijský punk, a pravidla tam neexistují. (smích)
Jak si sháníte ubytování? Promýšlíte to předem nebo až na místě?
Dřív jsme to řešili více dopředu, třeba v rámci týdne. Ale dneska je to spíš ze dne na den. Někdy je něco už vyprodané, ale vždycky seženeme alternativu. Zatím se nám nestalo, že bychom nenašli vůbec nic. Když někde chceme být déle, tak už to promýšlíme více, aby tam byla třeba kuchyň a hlavně dobrý internet.
Překvapilo vás něco na cestách?
Lucka: Nějaká malá věc každou chvíli, jak se člověk setkává s jinou mentalitou. V Kambodži nám třeba lidi tvrdili, že péče ve zdravotnictví je hrozná, ale musela jsem tam na operaci a vzpomínám na to málem jako na dovolenou. Starali se, mohl tam se mnou být i Aleš a velmi mile mě to překvapilo.
Aleš: Kolikrát člověk kouká s otevřenou pusou, pro místní je třeba něco normální, ale pro nás nepředstavitelné. V každé zemi je to trochu jiné. Vždycky, když si říkáme, že už nás nic nemůže překvapit, tak bum a stane se to znovu. Třeba teď v Dominikánské republice všichni troubí, ale má to svůj systém a vlastně tak spolu komunikují. Když to pochopíte, tak už vám to ani nepřijde nepříjemné. (smích) Je to o úhlu pohledu.
Co je pro vás fyzicky nejnáročnější?
Občas rychlejší přesuny nebo situace, kdy se chystáme do jiné země a je to hektické. Někdy se člověk nevyspí a svou roli hrají i změny času při přeletech. Někdy změna prostředí, než se zorientujeme.
Co je na vašem současném životě pro vás nejtěžší?
Aleš: Rozjeli jsme e-shop a bylo nutné to vyladit časově. Už předtím nám hodně času zabíral Instagram a dělat obsah i na e-shop začalo být dost náročné. Ale pomohlo nám si udělat dobrý plán.
Lucka: Cestování je náročnější i kvůli covidu, hlavně ohledně zjišťování si různých aktuálních informací, které nakonec ani nemusí být pravdivé. Člověk si musí vyhledat víc věcí, poslední rok to není jen o koupení letenky. Hodně řešíme taky finance, takže se musíme přizpůsobovat aktuální situaci a možnostem.
Co vám naopak přináší největší radost?
Aleš: Cestování. (smích) Zážitky a poznání nových zemí a nových kultur. Všude je něco zajímavého. I špatné zážitky, jako že nejede poslední autobus a ten den už se proto nikam nedostaneme. Jsou to zkušenosti, které člověka posílí. Nakonec je to spíš pozitivní, i když se to v tu chvíli nezdá.
Lucka: Člověk si vytváří nějakou představu o konkrétní zemi podle toho, co lidi říkají, co se dočte, ale nakonec je to často úplně jinak. Radost je předávat praktické a reálné informace lidem dál, stejně jako zkušenosti. Baví nás bourat hranice a ukazovat, že není potřeba mít strach.
Napsat komentář