Spam, fenomén minulého desetiletí, který postihuje prakticky všechny uživatele internetu, dnes dosahuje neskutečných rozměrů. Podle odhadů tvoří v současnosti spam 80 až 95 procent všech odeslaných e-mailů a naprosto tak zahlcuje všechny schránky elektronické pošty, které proti němu nejsou dostatečně chráněny. Jediným pozitivem může být, že se v průběhu času snižuje jeho procentuální zastoupení v rámci celkového datového toku na internetu – dnes se pohybuje okolo 0,02 procenta.
Pro většinu lidí je nevyžádaná a masově šířená pošta nepříjemností, na kterou si již zvykli, pro vývojáře antispamových filtrů je to mocný soupeř, který je téměř pořád o půl kroku před nimi, a pro malou skupinku lidí je spam zdrojem velmi zajímavých příjmů. V tomto článku vás seznámíme s nejdůležitějšími informacemi o spamu, jež se vám mohou hodit, ať už se ke spamu vy sami stavíte jakkoli.
Nevyžádaná obchodní sdělení obtěžují uživatele elektronické pošty již déle jak 30 let. Poprvé se objevily někdy v roce 1978 a už v roce 1980 se pro ně začalo používat označení spam odvozené z epizody Monty Pythonů SPAM sketch, která se odehrávala v kavárně, kde nabízeli pouze „SPAM luncheon meat“ – všeobecně je usuzováno, že námi používanému označení dala za vznik právě zde použitá píseň „SPAM, SPAM, SPAM, SPAM, lovely SPAM, wonderful SPAM“.
První skutečný spam komerčního rázu však datujeme až do března 1994, kdy se na Usenetu trošku nevybíravým způsobem začali propagovat Laurence Carter a Martha Siegel, tehdy celkem známá právnická dvojice. Nedlouho poté se spam přesunul do oblasti e-mailů, kde zůstává zakořeněný dodnes a pouze vysílá své šlahouny na diskuzní fóra, IM sítě i jinam.
Pokud historii příliš neholdujete, existuje pro vznik označení spam i jiné a celkem jednoduché a zapamatovatelné vysvětlení: prý jde o zkratku z anglického „Shit Posing As Mail“.
Ještě než se pohneme dál, musíme zde zmínit jméno Alan Ralsky, tento Američan je totiž zřejmě nejznámějším (dnes již bývalým) spamerem světa. Jeho trestní rejstřík získal první záznamy již v letech 1992 a 1995, kdy měl problém kvůli několika podvodům, které spáchal. Skutečnou „kariéru“ však začal psát až v roce 1996 – tehdy odeslal svůj první spam. Známým se stal o šest let později, kdy poskytl rozhovor deníku Detroit News o své „profesi“ – na základě něj byla na internetu zveřejněna adresa jeho domu, na což obrovské množství uživatelů, kteří do té doby jeho činností trpěli, zareagovalo jejím zapsáním do seznamů pro zasílání katalogů zdarma, takže jej úspěšně zavalili spamem o něco rozměrnějším a těžším než byl ten od něj.
Alan však tvrdil, že je spamování nejlepší podnikání na světě a nikdy s ním neskončí – pár let to vypadalo, že by mohl mít pravdu, ovšem zásah FBI o tři roky později znamenal pro jeho aktivity velký útlum. Skončit byl donucen v roce 2008 poté, co byl konečně obžalován (společně se svými komplici z USA, Kanady, Ruska či Hong Kongu).
Důvod vzniku spamu je snad jasný téměř každému: zisk. Reklama vedoucí k zisku, podvod vedoucí k zisku, přímý zisk… prostě zisk. Málokdo však ví, jak je ten zisk skutečně velký. Krize samozřejmě ovlivnila i finanční stránku spamů, ještě nedávno však třeba známý spamer z Ukrajiny Alexej Poljakov měl roční obrat 13 milionů amerických dolarů (zaměřoval se na spam s nabídkou léků, hypoték a finančních produktů). Rus Leo Kuvajev držící pomyslné druhé místo si vydělával nabídkou kradeného softwaru – jeho firma ročně protočila téměř 9 milionů USD.
A na slušné peníze (5 milionů dolarů) si přišel i Australan Nikhil Kumar Pragji, který přistoupil ke spamu trošku originálněji: začal poskytovat služby pro jiné spamery.
Když to vezmeme z druhé strany, je spam dobrý business nejen pro spamery, ale i pro ty, kteří proti němu bojují – celosvětově se totiž na tento boj uvolňují prostředky v řádu desítek a stovek milionů dolarů. Proč je ale spam i přes takto velkou snahu mu zabránit v šíření stále mezi „blackhat podnikateli“ tak oblíbený? Nic nestojí (náklady vznikají až cestou poskytovatelům majícím problémy s datovým tokem a úložným prostorem a příjemcům, kteří jsou nuceni věnovat mnoho času ošoupávání tlačítka Delete), docela dost vydělá a jeho odesílatele je velmi obtížné nějak postihnout.
Přestože v zahraničí i přes poslední tvrdé zásahy proti některým spamerům záplava spamu roste, Česká republika překvapivě prozatím funguje ve většině případů pouze jako cílová stanice. Samozřejmě se najdou „nezbedové“ i u nás – např. firma Astratex, s.r.o., cestovní agentura NetTravel či dokonce společnost NetCentrum, provozovatel služby AdFox, měli kvůli šíření nevyžádané pošty problémy, jako běžnou součást marketingu si ji však dovoluje používat třeba Senzace.cz, jistý Ross Hedvíček nebo sekta Vesmírní lidé.
K postihům ovšem v Česku za spamování příliš nedochází – malí internetoví poskytovatelé se k penalizování uživatelů porušujících i jejich vlastní podmínky příliš nemají (v jiných státech je to přesně naopak) a velkým poskytovatelům zase vykonání potřebných úkonů trvá hrozně dlouho (nebo se od nich ohledně těchto kauz ozývá hrobové mlčení).
Malé množství spamerů je u nás s podivem také proto, že české zákony jsou proti nim téměř vždy bezmocné. Zákon o některých službách informační společnosti totiž sice zakazuje rozesílání nevyžádaných obchodních sdělení, zároveň však do značné míry omezuje svou působnost tím, že za obchodní sdělení nepovažuje údaje typu doménového jména či e-mailové adresy, které umožňují přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku. Pokud tedy tělo e-mailu obsahuje pouze URL adresu, nejde dle naší legislativy o spam.
Ve chvíli, kdy už tak slabý zákon, má postihnout šiřitele spamu skrývajícího se za firmy sídlící v zemích třetího světa, jde o záležitost prakticky nemožnou (pokud by šlo o členskou zemi Evropské unie, byla by situace samozřejmě o něco lepší).
Přes obecně tradovaný názor, že spam je pro téměř všechny uživatele otravný, studie agentury Endai Worldwide v roce 2007 zjistila, že díky němu si v uplynulém roce koupila nějaký výrobek téměř polovina uživatelů, kteří si přečetli alespoň jeden spam. Padesát procent vypadá téměř neuvěřitelně, ovšem i výkonný ředitel oné firmy se vyjádřil, že pro ně výsledky výzkumu byly velmi překvapivé.
Čtyřicet procent z oněch nakupujících prý zareagovalo na pro ně zajímavou nabídku, ostatní se nechali oslovit známou značkou nebo zajímavým textem v předmětu mailu.
Nevyžádaná pošta je hlediska lidské historie teprve v plenkách, ovšem v rámci internetu už jde spíše o zuby a nehty se držící bábu sledovanou tajnými službami, která otravuje život téměř všem uživatelům, a vypadá to, že ještě dlouho bude. Do ČR svými neostříhanými drápy zatím moc nedosáhne, ale z jejího dechu je nám i tak špatně, a je s podivem, že zde vzhledem k vysoké efektivitě a skvělým výdělkům této pochybné aktivity (i když ta bude v Česku určitě procentuálně nižší) už nespamuje každý druhý.
V druhém dílu článkové minisérie Stručně o spamu si povíme něco o metodách spamování a obraně proti němu a zamyslíme se nad tím, jak byste se měli chovat, pokud nechcete spam sami rozesílat.
Pokud vím, tak označení spam pro otravnou nevyžádanou poštu nevychází z toho známého sketče MP, ale z toho, z čeho vycházejí i oni – z fenoménu všudypřítomných reklam na „SPAM“, tedy v podstatě Luncheonmeat, ve Velké Británii po druhé světové válce.